PF 2012

http://www.youtube.com/watch?v=-R3gS0xTp9Q&feature=youtu.be

MHF Český Krumlov doporučuje Svátky hudby v Praze

Legenda české houslové školy, žák Igora Oistracha, Václav Hudeček si již dvacet let zve na podium Kostela svatých Šimona a Judy v Praze nejen známé hudebníky, ale i mladé talenty v rámci festivalu komorní hudby Svátky hudby v Praze, Václav Hudeček a jeho hosté. „Za 20 let existence „mého“ festivalu jsme měli možnost představit prakticky všechny mladé muzikanty, kteří dnes v českém hudebním světě něco znamenají, ale i ty už léta věhlasné. Připomeňme jen pár jmen: Libor Pešek, Jaroslav Krček, Ivan Moravec, Ivan Klánský, Jan Simon, Peter Dvorský, Marián Lapšanský, Eva Urbanová, Dagmar Pecková, Radek Baborák, Jiří Bárta, Petr Nouzovský, Pavel Šporcl, Lukáš Klánský, Jaroslava Pěchočová a mnoho dalších. Zahrály nám snad všechny komorní orchestry, které u nás existují, mnoho smyčcových kvartet a jiných hudebních uskupení,“ říká Václav Hudeček o svém festivalovém počinu. 20. roční přehlídky ozdobí taková jména jako například náš přední violoncellista Jiří Bárta, flétnista Jiří Stivín nebo harfenistka Jana Boušková. „Letos se u nás představí poprvé i jako dirigent světově proslulý hornista Radek Baborák. Bude to na lednovém koncertu, který je věnován roku 800. výročí vydání „Zlaté buly sicilské“, jejíž význam pro české země je všem jasný. Na slavnostním večeru vystoupím i já ve skladbách Antonína Dvořáka,“ upřesňuje Václav Hudeček a dodává: „Zajímavý bude i koncert vánoční, kde spolu se mnou zahrají a zazpívají Jiří Stivín, mexický zpěvák Rafael Alvaréz a jeho žena Petra, orchestr Barocco sempre giovane a sbor Sedmihlásek. Mimořádný zážitek slibují i koncerty dalších neméně významných interpretů, pianistů Lukáše Klánského, Jaroslavy Pěchočové, v současné době nejúspěšnějších mladých houslistů Jana Mráčka a Josefa Špačka, Ensemble Martinů s hereckou legendou Otakarem Brouskem starším a mnoho dalších.“ Festival bude probíhat od 26. října 2011 až do 11. dubna 2012, vždy jednu středu v měsíci v kostele sv. Šimona a Judy v Praze. Vstupenky jsou v prodeji v síti Ticketstream. Více informací naleznete na www.svatkyhudbyvpraze.cz

Rozhovor s Plácidem Domingem na závěrečné recepci festivalu

Maestro, Vy a Vaši kolegové jste při koncertě dávali znát své emoce. Byl to pro Vás emocionální zážitek, vystoupit v Českém Krumlově a v zemi, v níž se zrodilo tolik hudebních děl?

Každé vystoupení je pro nás samozřejmě důležité. Snažili jsme se připravit program, který se bude publiku líbit. Měl jsem tady úžasnou pěveckou partnerku Anu Maríu Martínez, která je jednou z nejlepších sopranistek, je vítězkou mé soutěže Operalia. A byl tu se mnou tento mimořádný orchestr a také Maestro Eugene Kohn, který mě doprovází na většině koncertů. Ale když na některé místo přijedete poprvé, je to velmi specifický a také emocionální zážitek. V Českém Krumlově jsem poprvé, je to tak nádherné město. Česká republika je krásná, před mnoha lety jsem zpíval v Praze a vždycky jsem miloval tuto část světa. Můj kalendář tvoří města, kam se vracím často, protože mě s nimi váže trvalá spolupráce, pak města, kam se vracím po mnoha letech, a nová místa. Města, do nichž zavítáte poprvé, vždycky najdou své místo ve vašem srdci. Být dnes tady v Českém Krumlově byl pro mě velký emocionální zážitek. A jsem šťastný, jestli jste si koncert užili a líbil se vám. Musím vám něco říci, přijel jsem s nachlazením a začátek koncertu byl pro mě opravdu těžký, myslel jsem dokonce, že nebudu moci zpívat. Ale pak jsem se začal cítit čím dál lépe a za to jsem byl moc rád. Už jsem totiž uvažoval o tom, že vám řeknu: Promiňte, ale musíme koncert zastavit, přijedu někdy jindy, chci vám příště předvést lepší výkon. A tak jsem opravdu rád, že se to nakonec tak povedlo, bylo to také díky vám, byli jste tak úžasní, atmosféra byla nádherná, a také díky orchestru, Eugenu Kohnovi a Aně Maríi. Byl to zkrátka večer plný emocí. Moc vám všem děkuji.

Maestro, máte za sebou velmi náročný den, se zkouškami a koncertem, sedmdesát let, více než padesát divadelních sezón. Vy sám říkáte, že neodpočíváte, a tvrdíte – Pokud odpočívám, rezavím. Zajímalo by mě, kde čerpáte tu sílu a energii?

Víte, to je jen motto – If I rest, I rust/Když odpočívám, rezavím. Samozřejmě, že odpočívat musím. Teď jsem se právě vrátil z dovolené, a proto se taky cítím tak zrezivělý… Ale energii čerpám z vášně a z hudby, život bez hudby si vůbec neumím představit. Díky hudbě jsme určitým způsobem privilegovaní, prostřednictvím hudby totiž můžeme předávat lidem radost a štěstí. Sám tomu nerozumím, zpívám už tolik let a stále jsem schopen zpívat. A když se mě někdo zeptá proč, jako první odpovídám – je to vášeň. To je to tajemství. Když to, co děláte, neděláte s vášní, nebudete dobří v žádné práci. A co teprve něco, co musí být emocionální, co musí doletět až k lidským srdcím, to není možné dělat jinak než s vášní. I když je před vámi sedmitisícové publikum, cítíte se tak, jako byste spolu seděli v obýváku. Cítíme, že jsme s vámi, cítíme společné vibrace a vnímáme, že jsme ve vaší blízkosti.

Víme, že máte rád sport, fandíte Realu Madrid, ve Formuli 1 Fernandu Alonsovi a v tenise Rafaelu Nadalovi. Máme poslední otázku, zajímalo by nás, když jde Plácido Domingo na fotbal a jeho Real Madrid dá gól, jak to asi vypadá v lóži? Jak fandí tenor?

Fotbal je mezinárodní sport a každý z nás má svůj tým, pro celý svět je fotbal důležitý sport. Ať žijete v jakémkoli městě na světě, každou neděli, každý týden trpíte nebo se radujete, podle toho, zda váš tým prohraje nebo vyhraje. Já jsem úplně stejný jako ostatní fanoušci, a když Real skóruje, samozřejmě křičím: Gól! A když prohraje, jsem opravdu smutný. Ale povím vám něco lepšího, pamatujete si ten otravný zvuk vuvuzel před rokem během světového poháru? (předvádí zvuk vuvuzely) Pamatujete? Oni tady v sále asi budou i Němci... Tak tehdy v Jihoafrické republice probíhalo semifinále a já jsem seděl se svým synem na stadionu. Troubily vuvuzely, a když kopali roh, už jsem se neudržel a začal jsem řvát: Góóóóóóóóóóóóóól!!! (zpívá tón c1) Ve stejném tónu, jako ječely ty vuvuzely! 

 

 

 

 

Vybíráme z reakcí ostatních umělců galakoncertu Plácida Dominga

Eugene Kohn:

Jaký máte dojem z koncertu?

Byl to pro mě výjimečný večer, spolupracoval jsem s výborným Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, který má velkou tradici a skvělé hudebníky. Ve všech produkcích naživo jsou drobné nepřesnosti, a přestože tu k nějakým těm nepřesnostem došlo, všichni se ohromně snažili podat výborný výkon a Plácido Domingo byl k tomu nejlepší inspirací. Festival pro nás zajistil dobrou techniku i rozvržení zkoušek, takže pro nás bylo snadné odvést na koncertě dobrou práci. Děkuji festivalu, Českému Krumlovu i České republice za přívětivé přijetí.

Je to Vaše první spolupráce s tímto orchestrem?

Ano, byla to má první spolupráce, ale nyní můžu říct, že jsem spolupracoval se všemi velkými českými orchestry. V Českém Krumlově jsem už byl, moje dcera před několika lety studovala v České republice, takže se sem i ona ráda znovu podívala. Český Krumlov je skvělým místem pro mezinárodní hudební festival a jsem rád, že jsem tu mohl vystoupit.

Kamery Vás při koncertě snímaly zpředu a bylo vidět, že při dirigování děláte žertíky pro pobavení publika...

Ano, byly tam obrazovky, takže jsme se rozhodli, že koncert uděláme vesele a v lehkém duchu, že uděláme hudbu zábavnou. Doufám, že publikum si tuto legraci užilo také.


Jan Simon, správní ředitel SOČR

"Mám obrovskou radost, nejen z tohoto koncertu, ale z celého ročníku festivalu. Samozřejmě setkání s takovou osobností hudební historie i přítomnosti je pro hráče orchestru velmi inspirativní, jsou to okamžiky, které člověk v životě neprožije mnohokrát. Navíc přivezl tak vynikající zpěvačku, jako je Ana María Martínez, která by za normálních okolností byla hvězdou jakéhokoli samostatného pěveckého recitálu. Z toho je zřejmé, že to je člověk, který má za sebou obrovské množství pódií, ohromný odstup a zdravé umělecké sebevědomí. To je několik impulsů, které mě osobně oslovily, a jsem rád, že SOČR s ním mohl v takovýchto okamžicích být, mohl se na nich podílet a pomoci takto noblesně zakončit dvacátý ročník festivalu.

Jsem velmi rád a šťasten, jak se orchestr zhostil svých úkolů na festivalu, ať už to byl recitál s Ramónem Vargasem, koncert s Mischou Maiským nebo tento závěrečný koncert. Mám pocit, že SOČR se stává pevnou součástí festivalu, tak, jak to u rezidenčního orchestru festivalu má být. Co se týče spolupráce s panem Domingem, zkoušky nebyly příliš dlouhé a důkladné. Stačí, když pan Domingo otevře dveře a vejde osobnost. To na hráče zapůsobí velice motivačně a oni se ohromně snaží dokázat, že jsou rovnocenným partnerem takovémuto kumštýři. A orchestr jako celek to dokázal na všech třech koncertech."

Rozhovor se sopranistkou Anou Maríí Martínezovou

Jaký máte dojem z Vašeho vystoupení v České republice?

Je vždycky radost spolupracovat s Maestrem Domingem a být v této společnosti na scéně. Bylo pro mě také potěšením zpívat ve vaší krásné zemi, mám na ni moc krásné vzpomínky, když jsem tu před jedenácti lety natáčela CD s Pražskou komorní filharmonií. Před pár lety jsem také v Glyndebourne spolupracovala s Jiřím Bělohlávkem v Rusalce. Česká republika je proto mému srdci velmi blízká a bylo pro mě velkou ctí tady vystupovat. Doufám, že zase brzy přijedu do Českého Krumlova a budu mít možnost si město více prohlédnout. Před koncertem jsem ho viděla jen trochu a ráno odjíždím už v půl šesté.

Jak se Vám spolupracovalo s MHF Český Krumlov?

Výborně. Dívala jsem se na program a nadchla mě jména všech těch renomovaných umělců, kteří zde letos i v předešlých ročnících vystoupili. Je to úžasná galerie vynikajících umělců a skvělý počin pro toto město, tuto zemi a pro celý hudební svět. Pro mě to byla opravdu obrovská čest s festivalem spolupracovat.

Čím se zabýváte v současné době?

Zpívám v La Bohème v opeře v Santa Fé ve Spojených státech, pak mě čeká Lazebník sevillský v Houstonské opeře a velmi se těším na novou inscenaci Simona Boccanegry v Losangeleské opeře, kde budu zpívat s Maestrem Domingem. Bude to naše první společná operní produkce po patnácti letech, kdy spolu vystupujeme koncertně. Zahrajeme si otce a dceru, což je pro mě velmi symbolické. Plácida Dominga a jeho ženu Martu vnímám jako svou duchovní rodinu a jsem za tu spolupráci moc šťastná.

Jak byste Maestra Dominga charakterizovala?

Je větší než život sám. Nejen jako umělec, pěvec, ale hlavně jako člověk je jednou z největších osobností naší současnosti. Jsem šťastná už jen proto, že žiji ve stejné době jako on, a že mám navíc možnost s ním spolupracovat a být v jeho přítomnosti. Plácido Domingo je nejlepším příkladem zdvořilosti a laskavosti. Největší lekce, co jsem od něj dostala, není jen jak se stát co možná nejlepším umělcem, ale jak se stát nejlepším člověkem, jakým můžete být.
Přijedete opět někdy do České republiky?

Určitě, moc ráda! Třeba i jen strávit tu dovolenou. Českou republiku mám opravdu ráda a chtěla bych se sem brzy vrátit.

Rozhovor s Ivanem Ženatým

Po koncertu jsme prof. Ženatého požádali o krátký rozhovor…

Jaký máte dojem z koncertu a jaká byla spolupráce s Talichovým komorním orchestrem?

Moc si vážím zejména spontánní reakce publika. Po delší době jsem opět hrál bez dirigenta s ansámblem plným výborných mladých lidí, kteří opravdu chtěli pracovat a byli navíc přátelští, takže tento týden jsme strávili velmi pilně a vyplatilo se to.

Jaký máte vztah k repertoáru, který jste dnes hráli?
Bach je pro nás něco jako chléb se solí. Není tam nikdy konečný tvar, koncert se neustále proměňuje. Já jsem se v poslední době vrátil k trochu robustnímu pojetí, s tímto orchestrem to ostatně ani jinak nejde. Co se týče Mendelssohna, bez těchto šprýmů a bez této energie ztrácí skladba smysl, takže jsem rád, že se mi podařilo strhnout jak orchestr, tak – mám pocit – i část publika.

Co byste řekl o Českém Krumlovu a o svém vztahu k Mezinárodnímu hudebnímu festivalu?

Jezdím sem pravidelně, řekněme každý druhý rok, je to pro mě vždy buď začátek, nebo konec sezóny. Toto místo mám spojeno s létem, s krásným počasím, které trhají prudké letní bouřky, takže je tu hic a zároveň vlhko a nedýchatelno a potom se zase všechno rozjasní... To jsou takové mimohudební zážitky provázející hudbu, kterou tady už mnoho let provozuji. Pyšním se tím, že jsem s MHF, který letos slaví 20. výročí, v Českém Krumlově začínal a že stále udržujeme přátelské vztahy a stejnou řeč a plánujeme program i na některý z příštích ročníků.

Co chystáte v nejbližší době?

Mám teď před sebou Paganiniho 2. koncert, ještě v Čechách, natáčím také v rádiu skladbu Joaquína Rodriga, mimochodem velmi zajímavou – jsou to písně pro housle s klavírem, a dále se budu vracet ke koncertům Chačaturjana a Čajkovského, které hraji v září a říjnu na měsíčním turné ve Spojených státech.

Co je pro Vás podstatné v interpretaci skladeb?

Být sám sebou a dotýkat se toho nejvyššího, čeho mám možnost se dotýkat – té největší hudby. V dnešním světě, kdy se hodnoty relativizují, máme my muzikanti, kteří zůstáváme nohama na zemi, možnost být také občas hlavou v oblacích.

Rozhovory s Lubošem Slukou, Věrou Binarovou, a Petrem Zdvihalem

Skladatele Luboše Sluky jsem se zeptali:

 Jak se Vám líbila Vaše skladba v podání Heroldova kvarteta?

Skladba v podání tohoto kvarteta se mi moc líbila, soubor ji hrál už na premiéře a od té doby ji hrají stále. Také ji natočili a mám radost z toho, že dílo v jejich podání pořád zraje a je čím dál lepší.
Jak byste tuto skladbu charakterizoval?

O hudbě je těžké mluvit, protože každý si při poslechu hudby představuje něco jiného a já nerad vkládám do skladby nějaký program. Lidé ho v něm pak hledají a nenajdou ho. Muziku píšu tak, jak ji cítím. Tento 4. kvartet je součástí čtveřice kvartetů – vlastně tedy kvartet kvartetů – a je poslední v tomto cyklu. První je o lásce, druhý o přátelství, třetí o putování a tento, závěrečný, je o loučení. Skladba je udělaná z jednoho hlavního motivu, původně to byla malá klavírní skladbička, která se jmenovala Loučení. A teď, když jsem vlastně na konci života, vytvořil jsem o loučení větší skladbu a bohatě jsem v ní toto téma rozvedl. Skladba je to jednovětá, protože já mám jednovětost rád. Lépe řečeno, nemám rád mnohovětost, mám rád konciznost, sevřenost. Také moje sonáty pro klavír či pro cello jsou většinou dvouvěté či jednověté, i můj první kvartet byl jednovětý. Znám dobře hudební historii a vím, co kdo napsal, nerad bych objevoval nové Ameriky, a neohlížím se přitom na to, co tomu kdo říká. Píšu tak, jak to cítím a buď to vyjde, nebo ne.

Skládáte i v současné době?

Skládám. Jsem dost těžce nemocen, nedávno mě ranila mrtvice, ale komponuju celkem pilně, napsal jsem řadu větších skladeb, například to byla latinská mše Missa Neratovensis, která měla premiéru loni v Praze u Svatého Víta, teď dokončuji druhou mši, kterou věnuji svému rodnému městu Opočnu, jehož jsem čestným občanem. Pořád něco píšu, letos na Pražském jaru jsem měl skladbu v klavírní soutěži, o kterou mě festival loni požádal, byla to Toccata pro klavír, velice obtížná, kterou museli povinně hrát všichni účastníci soutěže, 56 pianistů z celého světa. Slyšel jsem část z nich a byla to pro mě úžasná zkušenost, provedení každého z nich bylo úplně jiné, nebyla tu žádná interpretační tradice. Teď jsem dostal z Pražského jara dopis, že se skladba líbila, tak z toho mám samozřejmě radost.

Jaký máte názor na současnou tvorbu?

Víte, ono se nic nového nedá vymyslet, všechny harmonie, všechno už tady totiž bylo, u Stravinského, u Schönberga. Záleží jen na harmonických vztazích. Je strašně těžké napsat skladbu tak, aby to bylo srozumitelné a aby to nebylo „fousaté“. Nedá se to naučit, ani vymyslet, buď se dílo povede, nebo ne. Někteří skladatelé si říkají – ještě nemám nonet, tak si napíšu nonet... Ne, nemůžu si napsat, co si řeknu, nikdy nevím, jak to dopadne. Je to riskantní povolání, a navíc málokdo to ocení. Je pravda, že stále je určité procento lidí, kteří mají rádi vážnou hudbu, a to procento se s časem nemění, neklesá, ale také nestoupá. Muzika si to ale způsobuje i sama, zejména soudobá, protože je často nestravitelná. Já mám rád experimenty, ale ty patří do skladatelovy kuchyně a ne na veřejnost. Je mnoho lidí, kteří mají rádi klasickou hudbu, Mozarta či Bacha, a třeba Janáček nebo Stravinský už jsou pro ně příliš moderní, takže soudobou hudbou jsou pak přímo šokováni. Mně samotnému se to stalo už tolikrát – pozval jsem přátele na premiéru své skladby a oni řekli, už nás sem víckrát nevoď, nám se to nelíbí. Když člověk něco předstírá, na něco si hraje, chce dokázat, jak to umí, tak je to falešné. Musí to jít od srdce, stejně jako u Dvořáka, Suka, Foerstera, nebo u Mahlera, který dnes zažívá boom, zatímco před šedesáti lety byl zcela opomíjen – to všechno je obrovská hudba, niterná a hluboká.


Rozhovor s violistkou Větou Binarovou:

Jak se Vám hrálo?
Hrálo se nám krásně, byla nádherná atmosféra, vnímavé publikum. Tady v Maškarním sále se vždycky hraje příjemně, je tu výborná akustika. Mozart a Dvořák, které jsem si tu dnes zahrála, to jsou všechno nádherné skladby.

Jaký máte vztah k Českému Krumlovu a k tomuto festivalu?

Do Českého Krumlova jezdívám jen koncertovat a letos poprvé tu zůstávám s rodinou na pět dnů, uděláme si tu dovolenou. Na festivalu jsem hrála už víckrát s různými komorními ansámbly, mám tento festival ráda a myslím si, že patří mezi naše nejlepší a nejprestižnější, s velice zajímavým programem.

Co plánujete v nejbližší době?

Teď si dám chvíli pauzu, protože ještě minulý týden jsem učila na Prague Summer Academy, což jsou interpretační kurzy pro Japonce. Dnešním koncertem jsem skončila prázdninovou pracovní náplň, budu mít pár dnů volna a od září opět začínám učit ve škole. Chystám se také na podzimní koncert do Bratislavy, kde s panem Eduardem Spáčilem chystáme skladbu soudobého rakouského skladatele. Navíc jsem na mateřské dovolené, mám desetiměsíčního syna, takže ač hodně pracuji, věnuji se také intenzivně rodině a malému.

Co se při výuce snažíte vštěpovat svým studentům?

Vedu je hlavně k tomu, aby měli hudbu rádi a aby hráli s radostí a od srdce, to je podle mě nejdůležitější. Snažím se studenty inspirovat, předehrávám jim, motivuji je na koncerty. A samozřejmě je musím neustále chválit a chválit a chválit, to je největší motivace a motor a funguje to.


Petr Zdvihal, primárius Heroldova kvarteta: 

Jak se Vám dnes hrálo?

Dnes to bylo náročné hlavně logisticky, protože dostat se do Krumlova ze všech koutů republiky trvá minimálně tři čtyři hodiny. Ale co se týče vystoupení, v Českém Krumlově hrajeme rádi, nejsme tu poprvé, já například jsem tu letos už potřetí – hrál jsem tu jako koncertní mistr Symfonického orchestru Českého rozhlasu a budu hrát se SOČRem ještě na závěrečném koncertě festivalu. Hrálo se nám dnes výborně, bavilo nás to a posluchači taky vypadali spokojení. A hráli jsme pěknou muziku. Někdy hrajeme skladby, které publikum úplně snadno nepřijímá, ale Mozart a Dvořák je bez debaty a Luboš Sluka píše úžasnou muziku, přístupnou pro lidi. Mám z koncertu dobrý pocit.

Potěšilo Vás, že se na koncert přišel Luboš Sluka osobně podívat?

Určitě potěšilo, ale my jsme věděli, že přijde, přátelíme se s ním. Nedávno jsem také hrál v Deštném v Orlických horách, kde pan Sluka přebíral čestné občanství.
Jak hodnotíte tento festival?

Myslím si, že po Pražském jaru je to nejvýznamnější hudební festival u nás, vystupují tu úžasné hvězdy a pro nás je čest, že jsme si tu mohli zahrát.

Co plánujete v nejbližší době?

Hned na zítřejším koncertu v Maškarním sále hrají dva z našich členů, cellista a violista, v rámci Talichova komorního orchestru s panem Ženatým. A jako kvarteto chystáme tři nové skladby, zkoušíme Dvořákův Sextet a Tercetto a na Štiříně budeme hrát Sukův Kvartet B dur. Musím říci bohužel – Josef Suk se na to moc těšil, ještě jsme s ním nedávno mluvili v Křečovicích a teď už to bohužel zahrajeme jen Marušce, jeho manželce. Chceme to zahrát co nejlépe, takže se tomu teď budeme hodně věnovat.

Plácido Domingo: Moje láska k hudbě nezná hranice

Představovat osobnost Plácida Dominga je ještě nicotnější než pověstné nošení dříví do lesa. Čerstvý sedmdesátník s kontem čítajícím na 3.500 představení, 134 rolí, 12 cen Grammy a stovek nahrávek je zcela výjimečným fenoménem, který přesahuje hranice operního světa a známý je každému, kdo má alespoň základní povědomí o hudbě, a to nejen klasické. Může se zdát, že „nejlepší operní pěvec všech dob“ je dílem promyšlené marketingové strategie, avšak řada nezapomenutelných a těžko překonatelných výkonům je spolu s bezprecedentní vokální vitalitou a všestranností dokladem zcela výjimečných uměleckých kvalit. Po sedmnácti letech „Král opery“ znovu potěší české publikum a svým galakoncertem završí dne 20. srpna oslavy 20. výročí Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov.

"Každý hudebník na světě ví, že kraje, jež nyní náleží České republice, zplodily velké množství skvělé hudby a muzikantů zvlášť. Nejen Praha, ale i menší města jako Nelahozeves, Litomyšl a Hukvaldy sehrály důležitou roli v dějinách hudby. V nedávné době jsem se dozvěděl, že zpěvák a skladatel z 18. století Josef Karel Ambrož, známý jako Joseph Karl Ambrosch, rodák z Českého Krumlova, byl hlavním tenorem Královské opery v Berlíně po 20 let! Takže je nabíledni, že Český Krumlov se svým krásným hradem a dalšími architektonickými skvosty by měl být místem konání festivalu, který přiláká umělce z celého světa, aby zde prováděli klasickou hudbu všech period, jazz i ukázky z hudebních komedií. Jsem nadšený, že se mohu zúčastnit tak skvělé akce a oslavit její 20. výročí. Velmi se do Českého Krumlova těším,“ říká Plácido Domingo na adresu festivalu a i z tohoto vyjádření je patrné, že k práci přistupuje stále s mladickou energií a nadšením, jako by byl teprve na začátku své kariéry.

Jak trefně poznamenává hudební ředitel Losangeleské opery James Conlon, kde Domingo zastává ještě post generálního ředitele, Plácido Domingo je zkrátka zázrakem přírody, neukojitelným a neunavitelným zjevem, jehož jeho celoživotní drajv bez ustání vybízí k aktivitě a k překonávání sebe samého. Jako by měl tento pěvec energii hned několika lidí najednou. A jak je to vůbec v sedmdesáti letech možné? „Sám si kladu tutéž otázku, proč stále zpívám…“ říká Domingo. „Zpívám, protože mohu, ale proč jsem stále schopen zpívat, to je i pro mě velkou záhadou. Ale co mohu dělat? Stále se cítím vokálně dobře,“ dodává sebevědomě.

Spekulací o tom, kdy a jak Domingo skončí se zpěvem, bylo již mnoho. Jednou o tom prý dokonce sám skutečně uvažoval. Bylo to po inscenaci Parsifala v Los Angeles, kdy se cítil velmi vyčerpaný a sám si začal říkat, že patrně nastal jeho čas. Ale síly se mu nakonec opět vrátily. Později to měl být jeho Simon Boccanegra, kterého nastudoval v Metropolitní opeře v New Yorku, mělo to být dovršení sedmé dekády jeho života, ale nestalo se tak ani v jednom případě a ani se nezdá, že by se tak v dohledné době stát mělo. Domingo neztrácí na síle a naopak aktivně vyhledává nové výzvy v barytonovém repertoáru, barokní opeře či dirigování. „Vím, že jednou předstoupím před publikum a řeknu: ‚Dámy a pánové, to bylo mé poslední operní vystoupení.‘, ale proč by to mělo být teď, když se cítím ve formě a publikum si mě stále žádá?“ ptá se Domingo. 

 

Pokud bychom chtěli rozklíčovat, v čem tkví podstata pěveckého zázraku jménem Domingo, asi bychom došli k vymezení minimálně tří faktorů, které se zdají být podstatné. Jedním z nich je hluboká vášeň a neutuchající nadšení pro hudbu. „Je to skoro posedlost a závislost,“ říká s úsměvem Domingo a dodává: „Svůj entuziasmus a bytostný optimismus čerpám ze své největší a jediné vášně – hudby. Díky hudbě, a neberte to jako frázi, se cítím přímo neuvěřitelně silný. Stále v sobě pociťuji, stejně jako absolutní začátečník, každý den neutuchající nadšení pro nové úkoly, které přímo vyhledávám. Právě studium nových rolí mě činí nesmírně šťastným a nenechá mě vůbec stárnout. Každá role pro mě představuje velkou výzvu. Vždyť moje láska k hudbě nezná absolutně žádné hranice a zpěv tvoří podstatnou část mého života.“
 

Dalším důležitým momentem je nesmírná otevřenost a intenzivní potřeba komunikovat. V tomto ohledu je Domingo výjimečným člověkem. Vstřícnost, přátelskost, lidskost a skromnost, s jakou Domingo přistupuje ke svému okolí, je v ostrém kontrastu s aureolou střežené hvězdy, kterou okolo něj vytváří jeho agentura. „Publikum je pro mě vším a jeho očekávání je úžasné. Je součástí mého úspěchu,“ říká Domingo.

Třetím a patrně nejdůležitějším faktorem Domingova úspěchu je jeho obezřetné a niterné porozumění vlastnímu hlasu, jeho možnostem, limitům a způsobu, jak pracuje. Je to těžce vydobytá zkušenost, je to klíč k vokální dlouhověkosti. Toto poznání je i pro Dominga těžko slovy uchopitelné a sdělitelné, je založené na porozumění vlastní mechaniky utváření tónu. Když se Dominga zeptáte na podstatu jeho techniky, vzpomíná na velkého Enrica Carusa. „Zkoušel jsem napodobit jeho styl,“ říká Domingo, „a přišel jsem na to, že mohu zpívat lehčeji. Caruso trochu zadržoval tón bez toho, aby vyvinul velké vibrato. Někdy jeho styl používám a pomáhá mi. Není to kopírování, ale zkrátka vstřebáváte různé podněty. Je to, jako když si malíř míchá své barvy na paletě.“

Domingo začínal jako baryton. „Můj hlas měl tenorovou barvu, ale tenorová poloha hlasu pro mě byla velice obtížná,“ říká Domingo a dále vzpomíná: „Pracoval jsem na sobě takřka půl kroku po půl kroku, abych jej dokázal posadit výš a zazpíval všechny vysoké tóny.“ To vysvětluje jeho tmavé medové zabarvení hlasu, časem vyleštěný témbr posazený v barytonovém rozsahu s nezaměnitelným tenorovým puncem.

Nabíledni je dotaz, jak Domingo přistupuje ke svým nynějším, stále častějším výletům do barytonového oboru. „Netvářím se, že jsem baryton. Ale vždy mě bavilo zpívat role různých barev. Nikdy bych nezpíval Siegmunda nebo Othella stejným způsobem jako Bohému. Nezpíval jsem Boccanegru, protože chci být barytonem, ale protože je to role, kterou miluji. V prologu je mimochodem Boccanegra spíše tenorem - je to mladý muž, korzár, a všechny ostatní hlasy jsou hlubší. Baryton střídá tenor a role vám dává šanci posunout se o 25 let a ztvárnit zralý charakter Dóžete janovského. Je to nádherná opera,“ vzpomíná Domingo na svůj nedávných úspěch v této roli v MET.

Zeptáte-li se, jak Domingo pečuje o svůj hlas, až asketicky odpovídá: „S disciplínou a znalostí sebe sama. Vedu docela normální život, potřebuji dobrý spánek, vyváženou stravu, tak jako každý. Snažím se si vždy celý den fyzicky i psychicky odpočinout před tím, než mám vystoupení. A myslím, že jsem si vždy i velmi opatrně vybíral repertoár, abych poznal, kdy určitou roli odložit a sáhnout po nové.“

A i díky tomuto uvážlivému přístupu je šíře Domingova repertoáru opravdu úctyhodná. Carusových šedesát či Pavarottiho čtyřicet rolí je v porovnání s Domingovými stočtyřiatřiceti téměř úsměvné. A to Domingo ještě neřekl své poslední slovo. V nedávné době přidal roli Oresta v Gluckově Ifigénii na Tauridě či Pabla Nerudu v Catánově Il Postinovi a pošilhává po dalších, na řadě je Händelův Samson, Massenetův Athanael a některé barytonové party v operách Giuseppe Verdiho.

A pak se již rozhovor po zkoušce v pařížském Théâtre du Châtelet, kde jsme Dominga navštívili a kde právě dozkoušel Catánova Il Postina, stáčí k obecnějším tématům, třeba k budoucnosti opery a otázkám operní režie: „Nevěřím, že je opera jako umělecká forma ohrožena. Velmi často se s takovýmito výroky setkáváme u lidí, kteří jsou zastánci radikálních operních produkcí a potřeby identifikovat operu s naší dobou. Ale co v tomto kontextu znamená hledání pravdy? V posledních více než 40 letech jsme investovali mnoho času, energie, zkoumání a peněz do rekonstrukce operního zvuku tak, abychom dosáhli toho, co barokní skladatel nebo vídeňští klasikové slyšeli, když psali svá díla. Najednou bezpočet umělců experimentuje s historickými nástroji. To nepochybně obohatilo náš poslech těchto děl a mě to přivádí na otázku: ‚Proč nyní trváme na tom, aby se našim uším dostávala hudba stejným způsobem jako skladatelům, kteří ji komponovali, zatímco našima očima a naším intelektem je na jevišti uskutečňován přesný opak? Opravdu si někdo vážně myslí, že si Verdi představoval Rigoletta na planetě opic, nebo že Mozart by byl nadšen, kdyby mohl své opery spatřit jako cestovatel časem v 21. století? A nejsou náhodou ti zodpovědní za radikálně nové interpretace zavedených mistrovských děl těmi, kdo ohrožují budoucnost opery? Miliony, které jsou vynakládány na semi-inovativní operní produkce, by měli být spíše užity proto, aby se vytvořilo něco skutečně nového - nového pro oči i rozum. Nemám nic proti inovativním režijním přístupům k mistrovským dílům operní literatury, musí ale být vkusné a rozumné. Takže co dělá jeden „upgrade“ přijatelným a jiný naopak ne? Je to způsob, jakým je produkce zformována a jak je implementována. Jinými slovy, musí být zřejmý talent a empatie a důvod, proč je dílo zasazeno v nové éře…,“ míní Domingo.

Domingo před okamžikem odložil kostým Pabla Nerudy, kterého ztvárňuje v novodobé opeře vzniklé na motivy slavného italského filmu Michaela Radforda. Ani soudobé kompoziční snahy tedy nejsou Domingovi cizí, vypořádat se dokázal i s atonalitou: „Co se týče atonální hudby, dělal jsem Ginasteru, Abrila a před několika lety Tan Duna. Když zpívám atonální hudbu, mělo by to mít zřetelný zvuk. Atonalita jen pro atonalitu mě nezajímá. Myslím, že opera je o zpěvu a kráse lidského hlasu. Samozřejmě, že si uvědomuji také, že transformace hudby v průběhu posledního století je potřebná, aby mohla být nalezena nová, bezprecedentní vyjádření a testovány efektivní formy, a to nejen na poli divadla. Ale hlas je hluboce romantickým nástrojem. Proto si vždy říkám, zda by atonální segmenty neměly být ponechány orchestru a hlasu naopak tonální hudba vyjadřující lidské pocity a dramatické situace. Ano, věřím v atonální hudbu, ale nemyslím si, že je dnes nezbytná pro vytvoření nového díla.“

Renesanční osobnost Dominga je známá nejen dirigentskou, ale i manažerskou stránkou. Jak pěvec a dirigent v jedné osobě přistupuje k výběru repertoáru pro „své“ operní domy? „Jako šéf operního domu musíte mít na paměti publikum. Nesmím zapomínat, že neřídím festival, ale dva domy s mnoha abonenty. Ve Washingtonu, ale i v Los Angeles je většina návštěvníků místních, nejsou to turisté. A já nemohu zavírat oči před většinou přání a potřeb kmenového publika. Na scéně, kde se nikdy nehráli Verdiho Sicilské nešpory nebo Straussova Žena bez stínu, musím nejprve uvést takovéto tituly, než se pustím například do Bergova Wozzecka, Hindemithova Cardilaca nebo Nonovy Intolleranzy… Proto nemohu dělat radikální výběr. Problémem s mnoha radikálními produkcemi – říkám tomu „euroodpad“ - je, že diváci jsou okradení o představivost,“ vrací se opět k palčivému problému operní režie.

A jak je to s důležitostí ansámblu versus operních hvězd? „Samozřejmě, že ansámbl má svrchovanou důležitost. Ale je také pravda, že každý velký operní dům má svůj seznam s cca 15 pěvci, které upřednostňuje. Ideální kombinací je jedna ze zavedených hvězd a mladí pěvci. Tento mix přináší dvojnásobnou výhodu: hvězda pomůže s prodejností titulu a operní scéna pomůže budoucím hvězdám. Rudolf Bing jednou řekl něco velmi krásného a pravdivého o této záležitosti: ‚Oškliví se mi zabývat se hvězdami, ale potřebuji je.‘,“ cituje Domingo. A co teprve vzhled pěvce, jaký význam přisuzuje Domingo tomuto fenoménu moderní doby? „Nakonec to dělá ten nejlepší. Nebo tomu tak vždycky nebylo? Ukažte mi jediného pěvce v historii, který v pravém slova smyslu neoplýval „výjimečnými“ hlasovými kvalitami. Záleží na vzhledu? Není to nezbytné. Ale samozřejmě pomáhá uvěřitelnosti roli, pokud jste vizuálně vhodným typem pro jeviště.“

S ubíhajícím časem postupně opouštíme svět opery a dostáváme se i k dalším Domingovým vášním…

„určitě je to sport, všechny sporty, ale obzvláště fotbal, závody F1 a tenis. Mám své oblíbence v každé disciplíně… můj „vlastní“ Real Madrid, dvojnásobný světový šampion Fernando Alonso a samozřejmě Rafael Nadal. Mezi další své vášně počítám jídlo a restaurace. Nyní vlastním restaurace Pampano v New Yorku, Mexico City a v Acapulcu. Moje babička byla také restauratérka a myslím, že odtud tato moje vášeň pochází".

Kromě sportu a jídla, je to však i hmotné kulturnímu dědictví, Plácido Domingo je prezidentem společnosti Europa Nostra, která pečuje o evropské památky. „Jsem velmi poctěn tím, že jsem byl zvolen prezidentem takto prestižní organizace. Poté co jsem pečlivě zvážil svou velice naplněnou agendu, uvědomil jsem si, že tuto funkci mohu velmi dobře kombinovat se svými vystoupeními, která se často konají na různých místech v krásných historických městech po celé Evropě, třeba právě jako je Český Krumlov. Jsem opravdu hrdý, že mohu pro Europa Nostru pracovat a být součástí jejího neobyčejného a entuziastického týmu. Tím, že jsem akceptoval prezidentství, věřím, že budeme nadále pracovat pro záchranu evropského kulturního dědictví ohrožovaného přírodními kalamitami, lidskou činností a zanedbáváním. Myslím, že by si lidé, pro něž je kulturní dědictví součástí každodenního života a identity, měli uvědomit jeho zvláštní důležitost. Naše poslání není jen o kamenech, ale je většinou o lidech. Pokud dnes proklamujeme kulturní dědictví v Evropě, my z Europa Nostry bychom měli být především hlasem lidí a jejich komunit, kteří jsou dnes s dědictvím spojeni uměleckým, sociálním i lidským způsobem."

Více než hodina a půl povídání s „Králem opery“ je u konce a zbývá čas na poslední otázku: Máte jako člověk, nejen umělec, ještě nějaké sny, které považujete za dosud nenaplněné? „Vzhledem k tomu, že miluji to, co dělám, těžko se mi tyto dvě věci oddělují. Abych objevoval, rozvíjel a propagoval mladé operní talenty příští generace, založil jsem tři programy pro mladé umělce ve Washingtonu, Los Angeles a Valencii a dále soutěž Operalia. Myslím, že zachování těchto programů a jejich kontinuální úspěch je pro mě tím hlavním cílem. Jsem vděčný za každý den, kterým jsem mohl prožít, a chci horlivě a svědomitě pokračovat tak dlouho, jak budu moci.“

Plácido Domingo se na 20. ročníku MHF Český Krumlov představí 20. srpna ve 20 hodin v prostoru parkoviště P2. Jeho pěveckou partnerkou bude portorická pěvkyně a laureátka soutěže Operalia Ana María Martínezová. Oba pěvce doprovodí rezidenční těleso festivalu, Symfonický orchestr Českého rozhlasu za řízení dirigenta Eugena Kohna. 

 

  Článek byl připraven pro časopis Hudební rozhledy.

Poslední komorní koncert 20. ročníku bude patřit Ivanu Ženatému a Talichovu komornímu orchestru

V posledním z komorních koncertů v rámci MHF Český Krumlov si v Maškarním sále budeme moci vychutnat umění houslového virtuosa Ivana Ženatého a Talichova komorního orchestru. V jejich podání zazní Orchestrální kvartet G dur Carla Stamitze, Bachův Koncert pro housle, smyčce a basso continuo č. 1 a moll, BWV 1041, Janáčkova Suita pro smyčce a Houslový koncert d moll Felixe Mendelssohna Bartholdyho. Odborná kritika, hudební kolegové i posluchači označují v poslední době Ivana Ženatého za nejvýznamnějšího českého houslistu. Svým mimořádně bohatým repertoárem, zahrnujícím přes padesát houslových koncertů od Bacha, Vivaldiho, přes Beethovena, kompletního Mozarta a všechna velká romantická díla až k Stravinskému, Brittenovi, Schnittkemu a Henzemu, oslovuje Ivan Ženatý široké publikum, aniž by na okamžik opustil svět klasické hudby. Kromě samozřejmé technické perfekce bývá oceňován jeho vkus pro styl a podmanivá krása tónu. Houslový virtuos Yehudi Menuhin o Ivanu Ženatém řekl: „Technická dovednost a nádherný tón svědčí o talentu světové úrovně.“ „Ivan Ženatý je dnes jedním z nejlepších houslistů. Rád vzpomínám na koncerty, kde jsme hráli společně,“ řekl o Ženatém houslista a také jeho učitel Josef Suk. Ivan Ženatý opakovaně hostuje u všech orchestrů ve své vlasti, ale také u slavných mezinárodních těles. Velkou pozornost vzbuzují i jeho sólové a komorní projekty. Působí jako pedagog na Vysoké hudební škole Carla Marii von Webera v Drážďanech, profesuru dostal ve svých čtyřiatřiceti letech. O své pedagogické dráze říká: „Byl jsem dřív vždycky obklopen přáteli, kteří mě měli rádi. Když jsem ale začal hrát, stál jsem najednou opuštěn na hoře, kde to fouká, kde jsem sice viděl spoustu krásného, ale byla mi zima a byl jsem tam sám. Ve škole jsem teď obklopen mladými lidmi, kterým září oči, kteří chtějí něčeho dosáhnut a jsou přitom krásně naivní. To mi uchovává mládí.“ Nadšený ohlas posluchačů i hudebních kritiků vždy vzbuzovaly gramofonové nahrávky Ivana Ženatého. Po celou dobu jeho činnosti je patrná koncentrace na souborná díla velkých autorů jako Telemann, Bach, Mendelssohn, Schumann, Schulhoff nebo Dvořák a Grieg natočené pro Dorian Recordings v New Yorku. Mimořádný zájem vzbudil dvořákovský komplet a nahrávka obou houslových koncertů J. B. Foerstera s BBC Symphony Orchestra London a jeho šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem.

Talichův komorní orchestr vznikl v roce 1992 na podnět houslisty Jana Talicha ml., prasynovce legendárního českého dirigenta Václava Talicha. Profesionalita hráčů pod osobitým vedením Jana Talicha zaručuje vysokou interpretační úroveň. Dnes se TKO řadí ke špičkovým komorním tělesům v domácím i mezinárodním srovnání, příznivě je hodnocen naší a zahraniční kritikou i hudební veřejností. Spolupracoval s významnými dirigentskými osobnostmi, jako např. Sir Charles Mackerras, Vladimír Válek či Libor Pešek, s našimi nejlepšími sólisty (např. Gabriela Demeterová, Jiří Bárta, Magdalena Kožená), i se světoznámými zahraničními interprety (Shlomo Mintz, Patrice Fontanarosa, Quirine Viersen ad.). TKO pravidelně vystupuje na českých hudebních festivalech, jako je např. Pražské jaro, Pražské hudební slavnosti, Concentus Moraviae, i na festivalech ve Švýcarsku, Německu, Francii a dalších zemích. Připomeňme si slova, jimiž tisk tento orchestr ohodnotil: „První liga v čele s Janem Talichem hrála celý večer jako z partesu. Každá fráze byla dotažena do konce, dovyprávěna v perfektní souhře a intonaci. Nebylo žádné rozehrání, hned od prvních tónů Sibeliovy Romance C dur hráli všichni s obrovským nasazením, entusiasmem a potěšením, což je u českých orchestrů stále ještě vzácné koření.“ (L. Stehlík, Harmonie) „Talichovci nabídli stylově důkladně diferencovanou interpretaci s promyšleným a vysoce účinným dávkováním ze širokého rejstříku výrazových, dynamických, barevných a významových poloh, okořeněnou fenomenální souhrou nejen celého orchestru, ale i jednotlivých nástrojových skupin. Je příjemné, že zde mohl vystoupit – slovy Sira Charlese Mackerrase – jeden z nejlepších komorních orchestrů Evropy.“ (E. Vaculová, Hudobný život)

V Maškarním sále zazní hudba tří století v podání Věry Binarové a Heroldova kvarteta

Poslední festivalový víkend se v Maškarním sále českokrumlovského zámku představí i Heroldovo kvarteto s programem zahrnujícím hudbu 18., 19. i 20. století. Během večera zazní Mozartův Smyčcový kvintet pro dvoje housle, dvě violy a violoncello č. 3 C dur, KV 515, Smyčcový kvartet č. 4 Luboše Sluky a Smyčcový kvintet pro dvoje housle, dvě violy a violoncello Es dur, Op. 97 Antonína Dvořáka. S Heroldovým kvartetem vystoupí violistka Věra Binarová, členka Talichova komorního orchestru a vyhledávaná sólistka, která pravidelně vystupuje například se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Českým národním symfonickým orchestrem či Státní filharmonií Košice. Působí v Salzburské komorní filharmonii, spolupracuje i s významnými houslisty, jako jsou Jan Talich ml. nebo Shizuka Ishikava, a před čtyřmi lety spolu se slovenskou kytaristkou Miriam Rodriguez Brüllovou a dalšími hudebníky založila kvintet Corde Armoniche. Její repertoár zahrnuje všechna stěžejní díla violové literatury i díla soudobých českých skladatelů. Kritici nešetří v reakci na její výkony chválou: „Interpretace Věry Binarové předkládala krásný tón, výbornou techniku a vnitřní představu violistky o tom, co chce skladbou předat posluchači.“ (E. Vítová, Harmonie) „Věra Binarová a Miriam Brüllová netěžily jen ze svého technického potenciálu, ale ukázaly i bezprostřední muzikalitu.“ (E. Vaculová, Hudobný život) „Binarová vložila do svého výkonu především krásný nástrojový zvuk, bezpečnou intonaci a neselhávající technickou jistotu, a to všechno dokázala spojit s výrazovým napětím, jež v každém taktu přinášelo posluchačům kus autorova poselství.“ (P. Zapletal, Hudební rozhledy) Věra Binarová nahrávala například pro Český rozhlas, vystoupila v Cyklu komorních koncertů České filharmonie, na festivalu Bohemia Magica (Francie) a v dalších evropských zemích.

 

Heroldovo kvarteto působí na hudební scéně od roku 1998 a svým názvem vzdává hold violistovi světově proslulého Českého kvarteta Jiřímu Heroldovi. Soubor spolupracuje s významnými orchestry (Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Sukův komorní orchestr) i instrumentalisty (vystoupil např. s houslistou Josefem Sukem, klarinetistkou Ludmilou Peterkovou či pianistou Jeanem Mullerem). Členy souboru jsou houslisté Petr Zdvihal a Jan Valta, violista Karel Untermüller a violoncellista David Havelík. Kritika jejich hru hodnotí slovy: „Jsou dokonale vyváženou čtveřicí, jednotnou v intenzitě i kráse tónu. Předvádějí svůj přirozený cit pro hudbu a hrají ji tak svěže, jako by byla napsána teprve včera. Jejich evidentní potěšení z hudby je nakažlivé a pro publikum strhující.“ (K. Janovický, The Dvořák Society Newsletter) „Je těžké a vzácné najít seskupení tak vyrovnané a tak perfektně sehrané. Všechno je podřízeno smyslu jednoty a hudby, hudební dokonalost je zde jediným cílem hledání.“ (A. Buján, El Ideal Gallego) „Tito nadaní hudebníci se mohou pochlubit čistou intonací, perfektní rytmickou souhrou, dokonalou hráčskou technikou a schopností globálně přemýšlet nad tektonickou strukturou díla.“ (I. Ruml, Hudební rozhledy) Již v jeho začátcích však psala odborná hudební periodika o Heroldovu kvartetu velmi pozitivní hodnocení, např.: „Spontánní hudebnost, expresivní muzikalita a dnes samozřejmá technická připravenost jim dává do základu možnost se nejen uplatnit, ale také najít štěrbinu v interpretačním presu kvartetní produkce, jíž by našli cestu ke své originalitě.“ (E. Vítová, Harmonie) Významným oceněním kvalit tohoto souboru bylo i získání prestižní Ceny Českého spolku pro komorní hudbu pro rok 2001. Heroldovo kvarteto se vypracovalo v uznávané hudební těleso nejen v České republice, ale i v zahraničí. Mezi dosavadní úspěchy kvartetu patří koncertní vystoupení v mnoha evropských zemích a v Japonsku, Brazílii, Austrálii či na Havajských ostrovech. Soubor natočil tři CD: s posledními kvartety českých mistrů (B. Smetana, A. Dvořák a L. Janáček), se třemi slavnými kvartety W. A. Mozarta (KV 421, 465, 575) a se skladbami talentovaného českého skladatele Václava Zahradníka. Členové ansámblu natáčeli rovněž pro Český rozhlas, ABC Classic FM Sydney, Hessischer Rundfunk a pro Supraphon. 

 

Slovenský večer očima hlavních aktérů

Další ze série hudebně-gastronomických večerů přinesla sobota 13. srpna v Pivovarské zahradě. Po řadě evropských zemí a loňském výletu do Mexika vzdal festival tentokrát hold bratrskému Slovensku. Do slovenských barev se Český Krumlov oblékl na celý den, náměstím i ulicemi hrála hudba, prezentovány byly slovenské výrobky. Vrchol však přinesl až samotný večer, kdy za hvězdného nebe zahradu nejprve roztančil slovenský folklorní soubor Lúčnica a posléze ji rozezpíval populární Miro Žbirka.
 

Po koncertu jsme se zeptali…
… profesora Štefana Nosál’a , uměleckého vedoucího a choreografa Lúčnice:

Jaký máte dojem z představení?
Představení dopadlo dobře, byl tam kontakt s obecenstvem. Ale my si umíme získat diváky všude na světě, koho bychom také nezískali? (smích) Oni to naši tanečníci a hudebníci umí tak bezprostředně – také je to tak učíme. Představení musí být bezprostřední a přitom krásné.

Jak jste vybíral repertoár?
Máme více programů, myslím ale, že diváci si k tomuto představení vytvořili srdečný vztah.

Co Vám dodává energii pro další práci, vychováváte už několikátou generaci tanečníků...
Je to už více než šedesát roků. Lidé se mění, takže nám to dá práci vychovávat stále nové, ale oni to dělají velmi rádi, když té práci porozumějí. Práce je to krásná. Vyrostl jsem v prostředí, kde byly silné tradice, pocházím z okolí Detvy, Pol´any. V těchto tradicích jsem žil a pak jsem je ve velkoměstě chtěl zužitkovat, aby přetrvaly v takovéto podobě. Obdivuje je dnes celý svět.  

Odpočíváte vůbec někdy?
A co bych neodpočíval, už jsem starší člověk. Ale před těmito mladými lidmi se musím snažit držet se. Kdyby viděli, že odpadávám, mělo by to špatný vliv na jejich výkony. Snažím se tedy udržovat se v takovém napětí a temperamentu, aby do toho pak členové souboru šli celým srdíčkem.

…koncertního mistra orchestru Martina Sleziaka:

Jak se Vám líbilo na MHF Český Krumlov?
My jsme byli hlavně překvapení z toho nádherného města, jsme z něj unešení a velmi rádi se sem vrátíme. Publikum bylo výborné a dobře se nám hrálo, snad se to líbilo i divákům. Každý rok připravujeme nový program, s nímž jezdíme po Slovensku i v zahraničí. S částí tohoto programu jsme byli například v Monaku, Kalábrii, Petrohradě. Je to tedy výběr z programu, určený pro zahraniční turné.

Jste zvyklí hrát venku?
V poslední době hrajeme často ve velkých divadlech či jiných velkých sálech, ale zvyklí jsme i na amfiteátry. Lúčnica je na Slovensku velmi populární, takže máme vyprodané třeba i desetitisícové amfiteátry, a open air představení děláme velmi rádi.

a závěrem rovněž Mekyho Žbirky:

Jaký máte dojem z koncertu?
Výborný. Když jsme sem jeli, měli jsme obavy z počasí, cestou byly bouřky, takže jsme čekali déšť a chladno. Ale počasí vyšlo skvěle, publikum bylo výborné, dobrá atmosféra. A o krásném prostředí Českého Krumlova je zbytečné mluvit. Mám tu s sebou také rodinu, takže jsem rád, že jsem jim tady mohl zahrát.
Jste zvyklý vystupovat s folklórním souborem?
Za ta léta, co se objevuji na scéně, jsem zažil všelijaká vystoupení, zejména dříve jsem docela často v takovémto programu vystupoval.
Co plánujete v nejbližší době?
Teď jsme se všichni vrátili z dovolené, takže každého z nás teď čeká nějaká práce. Já dokončuji album se symfonickým orchestrem, dost ambiciózní projekt. Včera jsem posílal nahrávku mého zpěvu panu dirigentovi a byl spokojený, takže pro mě už nejtěžší práce skončila. Nazpíval jsem tam dvanáct písní, např. Atlantída, Balada o polnych vtákoch, Zažni, i některé novinky. Tento projekt jsme před pár lety zahájili v Obecním domě v Praze, tam byl první koncert se symfonickým orchestrem a nějak nás to chytilo, takže jsme uspořádali turné, teď nahráváme CD a vyjde také DVD z jednoho vystoupení. Chystáme i několik koncertů v Čechách a na Moravě. Takže mám co dělat a mezitím už skládám i nové písně. Teď jsem byl měsíc v Londýně a koupil jsem si tam kytaru – takže jsem to nevydržel a složil jsem nějaké skladby.

Video mapping v Českém Krumlově

Ve dnech 19. a 20. srpna „zmapuje“ od 22.00 do 23:00 hodin budovu radnice v Českém Krumlově na náměstí Svornosti tzv. video mapping. Návštěvníci budou svědky jedinečné podívané a Krumlov se tak zařadí mezi Londýn, Amsterodam, Prahu či Sydney, kde vyvolal video mapping velké nadšení.

Video mapping je projekce ve volném prostoru na libovolné objekty, např. fasády domů nebo interiéry budov. Výsledek poté připomíná sekvence filmu, ve kterém se reálná kulisa prolíná s virtuálním dějem, např. z fasády domu se vynořují jednotlivé cihly, z oken se vyklánějí lidé a vylétají předměty, ze střechy stéká vodopád, atd.

Show proběhne u příležitosti zakončení 20. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu v Českém Krumlově. Tematicky je spojen s hudební tématikou. O přípravu show se postaral generální partner festivalu pojišťovna Kooperativa ve spolupráci s pořadatelem festivalu a s laskavým souhlasem města Český Krumlov.

Téměř desetiminutová projekce proběhne na náměstí Svornosti v obou dnech vždy třikrát. V pátek 19. srpna i v sobotu 20. srpna od 22:00, 22.30 a 23:00 hodin. V sobotu 20. srpna může začít první projekce až po skončení galakoncertu Plácida Dominga, tedy možná s mírným zpožděním v závislosti na rozsahu přídavků mistra.

Projekce je přístupná veřejnosti a je zdarma.

Dostavte se s dodatečným předstihem, abyste si vyhradili místo s ideálním výhledem. Nenechte si ujít tento výjimečný zážitek. Takto například vypadal video mapping na hradě Rožmberk...

 

 

Plácido Domingo - Othello par excellence

Pro poslední díl našeho seriálu, který představuje Plácida Dominga v největších rolích jeho operního repertoáru jsme si nechali Verdiho Othella. Domingo je považován za jednoho z nejlepších představitelů této náročné role vůbec, za svou kariéru vystoupil ve více než dvou stovkách inscenací této opery snad ve všech předních operních domech světa. Poprvé Othella zpíval, když mu bylo pouhých 34 let, a to v Hamburské opeře. Mnozí operní pěvci začínají s touto rolí později, ale jak Domingo sám říká, cítil se na tuto roli připravený a je lépe začít dříve než poději. Sám Domingo považuje tuto operu za Verdiho nejzdařilejší. Role Othella vyžaduje nejen komplexní herectví, protože zde najdeme všechny možné prožitky, ale především vyspělé a komplexní pěvecké umění, neboť kromě značného tónového rozsahu, je nezbytná i plná barva hlasu a precizní technika. I přesto však Domingo říká, že Othella vždy hrál natolik intenzívně, že si připadal, jako by ho jen mluvil... Podívejte se na Domingův zasvěcený komentář k této roli:

Othello je Verdiho druhá opera na Shakespearův námět a poslední dramatická. Následoval jej pouze komediální Falstaff. O napsání Othella začal Verdio přemýšlet v roce 1879 a požádal Arriga Boita, aby mu napsal návrh libreta. Verdi si nebyl jistý, zda má dost energie, aby pracoval a bojoval za to, jak podle jeho představy měla tragédie Othella scénicky vypadat. Boito a Ricordi však Verdiho k Othellovi dotlačili a v roce 1886 Verdi konečně partituru dokončil. Pomineme-li první dějství opery, libreto sleduje Shakespearovu hru velmi těsně. Jediným velkým přídavkem je „Credo“ Jaga ve druhém dějství, které v originále chybí. Tato árie je však výmluvným představením Jagovy filosofie. Původně Verdi s Boitem zamýšleli nazvat celou operu Jago místo Othello, ale postupem času došli k názoru, že by to dílu neprospělo. Premiéra opery byla velkým úspěchem nejen Verdiho a Boit, ale celého obsazení. Pro první uvedení této opery ve Francii Verdi přepsal část třetího dějství, přidal balet a zestručnil finále. Baletní hudba se dnes příležitostně hraje v koncertní podobě, ostatní úpravy však upadly v zapomnění. 

Partitura Othella je extrémně komplexní a dramatická. Opona se otevírá vstříc ohromné bouři a Othellův příchod nastoluje dramatický tón celé opery. Othello je nejtěžší operou, kterou Verdi napsal a jen v milostném duetu odkryl jemnější tvář. Druhý duet s Jagem je vzrušený stejně jako cavatiny, které najdeme v raných Verdiho operách, zde je ovšem tento duet podstatným pilířem dramatického kontextu. Nenajdeme zde rozsáhlejší scénu s dlouhými lyrickými pasážemi, která by ukázala jeho vokální talent. Jago je téměř vypravečem, který udržuje děj v chodu. Desdemona je jednou z nejklidnějších Verdiho herion, ale ve třetím dějství se snaží Othellovi odolat. Ave Maria a „píseň vrbě“ jsou jednou z největších lyrických scén v sopránové literatuře vůbec. Sborový i orchestrální part je velmi komplexní, opakované užití motivu polibku je podobné wagnerovskému leitmotivu, avšak Verdi používá tento nástroj pouze, když Othello přemýšlí o polibku, ne aby tím předznamenal další děj. Othello je populární zejména pro velkolepý part pro dramatický tenor, ale svou životnost si uchovává i díky skvělému barytonovému portétu Jaga. 

Plácido Domingo tuto roli ztvárnil v mnohých nastudováních, a jak sám podotýká, těžko některé z nich vyzdvihnout. Nikdy však při své pěvecké sebekázni nezpíval tuto roli více jak desetkrát za sezónu, což vypovídá o její značné náročnosti. Podívejte se nyní na ukázky z nastudování této opery z newyorské MET z roku 1995, kdy ji nastudoval James Levine a po boku Plácida Dominga se jako Desdemona představila Renée Fleming a jako Jago James Morris: 

A nezapomeňte, že pro Vás máme jedinečnou příležitost zažít noc s „Králem opery“ v Českém Krumlově. Příští sobotu od 20 hod. v prostoru P2. Lístky jsou stále k dostání!

Fotoateliér Seidl navštívili i artisté Vlčkovi z Komediantů

Rodina Vlčkova z České Lípy, která účinkovala před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově v opeře Komedianti s José Curou, si potrénovala žonglování a akrobatické kousky i před objektivy v Museu Fotoateliér Seidel (MFS) v Českém Krumlově. Desetičlenná skupina artistů přišla v kostýmech z představení, které pro Jihočeské divadlo navrhl Tomáš Kypta, takže fotografování bylo plné barev a pohybů, jež popírají fyzikální zákony.

„Do Fotoateliéru Seidel často chodily rodiny s dětmi, což byl jeden z důvodů pozvat velkou rodinu Vlčkových. Těšíme se, že se k nám vrátí i za rok, protože očekávají další přírůstek do rodiny, takže jich na fotografii bude ještě o jednoho víc,“ řekl vedoucí muzea Petr Hudičák. I v minulém století fotografovali Josef a František Seidelovi různé umělce včetně tanečnic a komediantů. Některé snímky mohou návštěvníci muzea spatřit vystavené. Pózy na nich dnes inspirovaly fotografy natolik, že s Vlčkovými vymýšleli různé choreografie a vybízeli je k veselým i náročným kouskům.

Veronika Vlčková se do MFS poprvé vypravila už před týdnem, protože má ráda secesi a architekturu první republiky. „Líbí se mi atmosféra tohoto domu, z něhož nevymizel dojem, že tu lidé žili a pracovali. Zavedli sem i různé vychytávky, například trubky, jimiž se zaměstnanci v různých patrech dorozumívali jako telefonem,“ popsala pětadvacetiletá žonglérka.

Rodina Vlčkova má sedm dětí ve věku od pětadvaceti do sedmi let a další čeká v prosinci. Kromě pouličního divadla, s nímž jezdí i po světě, se věnuje uměleckým řemeslům: starší dcery jsou sklářky a bratři umělečtí kováři. V Komediantech s nimi vystupuje ještě šestiletá vnučka. Při focení v ateliéru malé děti předváděly čísla s míčky, dospělí sehráli ukázky akrobacie a žonglování s kužely, při kterém museli dávat pozor na členěný strop s drapériemi. Při fotografování vystřídala rodina dvě dobová malovaná pozadí - přírodní související se zámeckým parkem, kde stojí otáčivé hlediště, a historický motiv Českého Krumlova. Pro Zdeňka Vlčka je prostor kolem točny pro herce velmi náročný. „Když šlápnu vedle, už nestíhám. Máme co dělat, abychom to vydýchali,“ přiznal. S prostředím se seznámil během předchozího představení Sluha dvou pánů, kdy stál schovaný za křovím. „Je zvláštní, když se točna otočí a najednou se na člověka navalí tak velké množství diváků,“ dodal.

Sám kdysi fotil a má ještě schované vybavení temné komory. Nyní se u Vlčkových nejvíc věnuje fotografování dcera Veronika. Seidelovy snímky ocenili hlavně proto, že ukazují stará řemesla, která už nejsou běžně k vidění. „Navíc se mu povedlo zachytit skvělé výrazy fotografovaných,“ upřesnil otec rodiny.

Vlčkovi jsou v krátkém čase druhou významnou návštěvou v MFS. Před týdnem tam přišel argentinský tenorista José Cura s rodinou a přáteli, mezi nimiž byl i jeho italský kolega, barytonista Marco Danieli. „Zatímco minulý rok bylo mým největším zážitkem barokní divadlo, letos je to temná komora Musea Fotoateliér Seidel. Je to velmi speciální prostor, který má v sobě hodně magie a alchymie,“ řekl Cura, který se při prohlídce zajímal o spoustu detailů a sám takřka neustále fotografoval. Dokonce ho návštěva Fotoateliéru Seidel inspirovala k rozhodnutí, že doma opráší staré přístroje a zařídí si temnou komoru.

Fotoateliér Seidel si své VIP hosty pečlivě vybírá a připravuje jim individuální prohlídky podle jejich času a zájmu. Galerie vzácných návštěv je na adrese http://www.seidel.cz/docs/cz/seidel_vip.xml. Kromě hvězd si MFS všímá i úplňku Měsíce, kdy připravuje speciální program letního večera s nádechem nostalgie. Nejbližší termín úplňku připadne na sobotu 13. srpna a poté na 12. září, vždy od 20:30. Návštěvníky čeká dobově osvětlený fotoateliér s výkladem kostýmovaných průvodců a projekce nejvzácnějších fotografií ze Seidelovy sbírky, a to přímo v zahradách musea. Podrobnosti na http://www.seidel.cz/php/seidel/uplnky.php. Zpracovala Alena Binterová.

Bravi i Pagliacci!

Drama vášnivé lásky, žárlivosti, nevěry a krvavé msty zasazené do městského parku kdesi v Kalábrii, kam zavítají potulní komedianti, jako by bylo psáno přímo pro prostředí Zámeckého parku a Otáčivého hlediště. Režijní pojetí zkušeného Josefa Průdka akcentovalo komediantský prvek hned v úvodu koncipovaném jako artistická show podkreslená hudební fantazií na témata Prologu. Než se však diváci na točně rozjeli vstříc cirkusovým zážitkům, byli svědky závěrečné scény, kdy je komediant Canio, tehdy již dvojnásobný vrah, odvlečen dvojicí karabiniérů na koních do vězení. Na pěti scénách se posléze divákům představili pestře odění žongléři se zapálenými pochodněmi a kužely, polykači ohňů, artisti s bičem a na jednokolce, akrobati i zdatná provazochodkyně na visutém laně a vytvořili tak dokonale atmosféru pouličního divadla. A poté se již z hlubin Zámecké zahrady vynořil nikoli Tonio, ale sám Pagliaccio – principál Canio – v podání Josého Cury, který se zdraví s kolemjdoucími lidmi a zve je na večerní představení. Přítomnost Josého Cury coby světové tenorové špičky a jednoho z nejlepších soudobých představitelů této role na světové operní scéně byla doslova elektrizující. Kontakt s publikem si tento charismatický pěvec získal hned v úvodu, kdy se svezl s diváky na točně, a pak již naplno rozehrál své veristické umění. Jeho osobitá technika je pro tento repertoár jak šitá na míru a Cura i díky své neobyčejné expresivitě zkrátka nemá aktuálně v této roli mnoho konkurentů. Živelně vypjaté herectví a vzrušená emocionalita patřící k této úloze jsou bytostně curovské a stejně tak i temný témbr s barytonovým nádechem, který dokonale umocňuje celkový efekt. Cura v souladu s partem předvedl vyhrocené výšky, výbušně úderné frázování i sladce dojemnou kantilénu, které plně rozvinul v klíčové árii „Recitar!“ – „Vesti la giubba“ a zejména ve vyostřené finálové scéně uvedené árií „No, Pagliaccio non son“ – „Suvvia, cosi terribile“ a končící vraždou Neddy a Silvia, k níž Cania poskytnutou zbraní vyprovokuje zhrzený Tonio. Curův Canio byl bonvivánský, zuřivý, násilnický, bolestný, zoufalý i plačtivý, zkrátka nezapomenutelný… Duševní rozpor všech komediantů, kteří jsou nuceni hrát před světem divadlo, vystihl znamenitě. Právem je Cura nazýván „Primo Uomo del Verismo“ neboli mužem číslo jedna ve veristické opeře.

Jana Šrejma Kačírková byla v roli Caniovy ženy Neddy, představující Kolombínu, Josému Curovi důstojnou pěveckou partnerkou. Se ctí se vyrovnala se svým nelehkým partem a její zářivý soprán nadchl nejen v árii „Qual fiamma avea nel guardo...Stridono lassù“. V roli Tonia alias Taddea se představil boloňský odchovanec Marco Danieli, jenž s Curou nevystupoval v této úloze poprvé. Zaujal příjemným témbrem a dobrou technikou. V roli Silvia překvapil Jiří Brückler, mladý barytonista působící na předních českých scénách, který je velkým příslibem tohoto pěveckého oboru do budoucna. Nezklamal však ani Josef Moravec v roli Beppeho neboli Harlekýna. V druhém obsazení se představí čínský tenorista Weilong Tao jako Canio, Neddu ztvární Gabriela Kopperová, Tonia Alexandr Beň, Beppeho Aleš Voráček a Silvia Svatopluk Sem. Hudebního nastudování se ujal Curův dvorní dirigent Mario de Rose, jehož přítomnost a ohromné nasazení dokázaly vybičovat orchestr Jihočeského divadla ke zdařilému výkonu. Pozadu nezaostal ani divadelní sbor, který akční režie nutila nejen k pěvecké, ale i fyzické aktivitě. Scéna byla pojata realisticky a výpravně, nechyběli ani již zmínění koně či komediantská maringotka tažená klaunským ořem, jehož téměř drezurní tanec diváky pobavil. Bohaté kostýmování inscenaci rozzářilo do pestré palety pastelových barev zejména v klaunské a artistické části obsazení, jež se rekrutovala z artistické skupiny Zdeňka Vlčka a baletu Jihočeského divadla. Divadlo na divadle za vlahého večera a svitu měsíce zkrátka nadchlo, i pagliacci v čele s Curou si vysloužili řadu zvolání „bravo!“ a točna povstala k dlouhotrvajícímu potlesku vstoje.

S Janou Semerádovou o barokní hudbě

Jaký je zájem o dobovou interpretaci staré hudby mezi českým publikem? Jak vidíte budoucnost tohoto „hudebního stylu“ doma vs. v zahraničí?

O stylovou interpretaci tzv. staré hudby je u nás zájem obrovský, a to jak o živá vystoupení tak i nahrávky. A potěšitelné je, že se chodí na hudebníky a jejich interpretaci a nikoliv na historické nástroje. Hnutí historicky poučené interpretace je prospěšné netoliko pro oživení původní zvukovosti, ale zejména pro znovuobjevení mnohých cenných hudebních děl. V roce 2011 se může zdát, že archivy a jejich hudební sbírky již vydaly všechny své poklady a že není již co objevovat. O to víc překvapí, když se najdou zapomenuté skladby vysoké kvality, které čekaly na provedení ve skříních archivů zčásti vinou nedostatečných informací o autorovi. A to je případ koncertů a sinfonií Františka Jiránka, ale i takového mistra jako je Jan Dismas Zelenka. Na zrealizování nových projektu je třeba věnovat spoustu času a energie. Radost ze znovuoživeného pokladu pak vynahradí veškerou námahu a ocenění domácích a zahraničních posluchačů podnítí k dalšímu hledání – jak hudebních děl, tak interpretace.

Co je podle Vás klíčové z hlediska interpretace hudby a vytvoření výkonu, který je přístupný a současně dostatečně atraktivní pro dnešní publikum?

Myslím, že láska k hudbě minulosti dřímá v každém z nás, jen se musí probudit. Měla jsem to štěstí, že jsem se narodila do hudbymilovné rodiny, kde se hodně muzicírovalo, zpívalo, tančilo, hrálo divadlo, v barokním světě a jeho hudbě jsem se cítila jako doma. A to samé myslím zažívají posluchači na našich koncertech. Přirozenost a přesvědčivost, kterou získáváme i díky hře na dobové nástroje (byť se zdají být nedokonalými, ale pro ně právě Vivaldi tyto koncerty napsal!), se odráží v pulsu a melodice provozovaného kusu až to zvedá posluchače ze židle a vyzývá k tanci. Ani ne tak pro správně zvolený trylek, nýbrž pro tuto svou „současnost“ má tzv. historicky poučená interpretace stále vyprodané sály a své věrné posluchače.

Jaké jsou Vaše umělecké cíle a plány do budoucna?

Příští rok připravujeme několik velkolepých akcí: ve spolupráci s portugalským a finským partnerem sérii několika barokních oper, turné se Sergiem Azzolinim a koncerty „Českého Vivaldiho“, novou kreaci s francouzskými herci na předlohu z Dona Quijota, oslavu roku největšího flétnisty mezi králi Bedřicha Velikého, a v neposlední řadě se v návaznosti na naše nové CD představí domácímu a zahraničnímu publiku Zelenkova Sepolkra. Ale zatím jsem plně ponořená do akcí v letošním roce, které dosahují leckdy královských rozměrů (jako Entrée du Roi v létě v Praze) a připravuji sólovou desku a několik přesahových projektů.

José Cura navštívil fotoateliér Seidel

Jediný volný večer, který měl před premiérou opery Komedianti před otáčivým hledištěm, strávil ve čtvrtek slavný pěvec José Cura s rodinou a přáteli v českokrumlovském Museu Fotoateliér Seidel. Argentinský tenorista i jeho italský kolega, barytonista Marco Danieli, přijali pozvání do tohoto místa především proto, že jsou sami vášnivými fotografy. Fotoateliér, v němž se nechali i portrétovat, je nadchl. Do návštěvní knihy pak shrnuli své dojmy slovy fantastický a magický.

„Zatímco minulý rok bylo mým největším zážitkem barokní divadlo, letos je to temná komora Musea Fotoateliér Seidel. Ateliér je sám o sobě krásný, ovšem fotokomora je velmi speciální prostor, který má v sobě hodně magie a alchymie,“ řekl Cura, který se při prohlídce zajímal o spoustu detailů a sám takřka neustále fotografoval. Dokonce ho návštěva Fotoateliéru Seidel inspirovala k rozhodnutí, že doma opráší staré přístroje a zařídí si temnou komoru.

Danieli ocenil atmosféru domu, z jehož zdí dýchají příběhy lidí, kteří v něm žili. Jako fotografa ho nejvíc zaujala místnost, kde Seidelovi používali k výrobě fotografií denní světlo. „Slunce je základem všeho, je to čistý a přirozený zdroj. Nejkrásnější na tom je, že světlo napomáhá vytvoření uměleckého díla, jakým může být i fotografie,“ řekl pěvec, který ztvárnil v Komediantech roli Tonia.

Představitel hlavní role Cania José Cura fotí často a rád, dokonce je autorem knihy fotografií nazvané Espontáneas. „Převažují v ní sociální motivy, snímky se týkají přátelství či problémů chudoby,“ řekl jeden z nejlepších tenoristů současného operního světa. Podrobnosti o této knize lze najít na adrese http://www.josecura.com/catalogue/index.php?id=35&cat=3&curPage=0.

Český Krumlov, kde loni zpíval v úvodu Mezinárodního hudebního festivalu a letos se do tohoto města vrátil kvůli opeře Ruggiera Leoncavalla Komedianti, je pro Josého Curu velmi fotogenický. Pořídil zde už mnoho snímků, některé se objevily i v dokumentu, který filmaři natočili o jeho pobytu zde. „Fotit toto město je velmi těžké, protože je v něm hodně turistů a téměř nelze pořídit čistý obrázek bez lidí,“ postěžoval si. Rád by se do Krumlova vrátil jen soukromě, aby si užil města bez starostí a závazků. „Pokud se tak stane, mám dvě přání: rafting a rybaření,“ těší se.

José Cura a Marco Danieli tímto vstoupili mezi hvězdy Musea Fotoateliér Seidel, které si své VIP hosty pečlivě vybírá a připravuje jim individuální prohlídky podle jejich času a zájmu. Více informací o vzácných návštěvách je na adrese http://www.seidel.cz/docs/cz/seidel_vip.xml.

Kromě hvězd si Fotoateliér Seidel všímá i úplňku Měsíce, kdy připravuje speciální program letního večera s nádechem nostalgie. Nejbližší termín úplňku připadne na sobotu 13. srpna a poté na 12. září, vždy od 20:30. Návštěvníky čeká dobově osvětlený fotoateliér s výkladem kostýmovaných průvodců a projekce nejvzácnějších fotografií ze Seidelovy sbírky, a to přímo v zahradách musea. Podrobnosti na http://www.seidel.cz/php/seidel/uplnky.php.

zpracovala: Alena Binterová

Festival letos myslí i na děti...

Programovou novinkou festivalu bude v letošním roce program věnovaný dětem, mládeži a jejich rodičům. 7. srpna MHF Český Krumlov připravuje ve spolupráci se společností E.ON odpoledne plné zajímavých workshopů a soutěží pro děti se zaměřením na energii a dále zábavný program Michala Nesvadby z Kouzelné školky „To nej…s Michalem!“ pro nejmenší a pro ty větší koncert mladé populární zpěvačky Debbi. Chybět nebude ani skákací hrad, siloměr a jiné atrakce a samozřejmě občerstvení. Odpolednem bude od 14. do 18. hod. v Pivovarské zahradě provádět Roman Pastorek.

Program:
Představení Michala Nesvatby "To NEJ... s Michalem"
Koncert Debbi
mise Plus a další soutěže o ceny, interaktivní výstava z iQpark,
malování na obličej, balónky, skákací hrad a další atrakce
občerstvení
VSTUP ZDARMA 

Na soutěžích budou děti dostávat “peníze” tzv. kilowatthodiny, které smění za ceny v “dětském obchodu”, které poskytuje společnost E.ON. Školní děti s otázkami, které se budou týkat jednotlivých workshopů (energetický kvíz, otázky na fyzikální jevy, na nástroj theremin). Malé děti pak budou plnit úkoly odpovídající jejich věku a do „pasu“ budou dostávat razítka (úkoly budou upřesněny). Podle počtu bodů, resp. razítek, které získají si budou moci vybrat svoji odměnu.

„IQ workshop“
Exponáty s vysvětlením fyzikálních jevů v celém prostoru zahrady.

„misePlus+“
Poučení o energetických zdrojích a energožroutech.

O zábavnou část programu se postará Michal Nesvadba a zpěvačka Debbi. Michal Nesvatba má pro komponované programy, výročí a slavnostní příležitosti sestaven interaktivní dětský program, který je plný hudby s charakteristickými efektními playbacky z večerníčků, známých filmů atd. Zábava a zapojení všech dětí v sále je Michalova doména. Jeho cit pro efektivní a přitom jednoduché hry je jedinečný a nemá na dnešní scéně pro děti srovnání. Jen Michal si umí zahrát se 400sty i více dětmi Člověče nezlob se. Jen on umí děti ale i rodiče nadchnout svými fantazií neomezenými vynálezy a zlepšováky. To nej s Michalem je 40min. výběru ze stávajících 6ti hodinových divadelních vystoupení. Nechybí ani soutěže holčiček a kluků a jejich odměnou je pro děti nejvzácnější dárek přímo z rukou Michala z jeho populárních Lepících pásek Mr. Tapeman, které děti znají z Kouzelné školky z pořadu České televize. Vystoupení je nejvhodnější pro děti od 2-10let. www.nesvadba.cz

Mladá a talentovaná, čerstvě osmnáctiletá zpěvačka Debbi, která zabodovala na tuzemských rádiích s písní Touch The Sun. Za ní si odnesla sošku Anděla v kategorii "píseň roku 2010". Debutové album se stejnojmenným názvem Touch The Sun vyšlo na jaře tohoto roku. Zájem fanoušků i kritiky Debbi velmi rychle vrhl na koncertní pódia a ta se svou kapelou, založenou na výborné instrumentaci a hlavně na vokálních aranžích, zažívá své první festivalové a koncertní kroky.Více informací ke zpěvačce Debbi naleznete na: www.debbi.cz

Čarovné flamenco v podání Carlose Piñany

První programové osvěžení z oblasti world music přineslo vyvrcholení třetího víkendu festivalu v podobě flamencového večera se španělským kytaristou Carlosem Piñanou a jeho skupinou, který se uskutečnil dne 30. července v Pivovarské zahradě. Plnokrevný dojem ze španělského koktejlu vášní lehce přitlumilo deštivé a chladné počasí, avšak kdo se povznesl nad povětrnostní rozmary, ten pocítil náruživost této andaluské subkultury v plné šíři i hloubce. Na programu večera byla jedinečná kompozice přímo od hlavního interpreta, Carlose Piñany, Body & Soul, tedy Tělo a duše.

S Carlosem Piñanou jsme uskutečnili krátké interview:

Jaké zážitky si odnášíte z dnešního koncertu a z návštěvy Českého Krumlova?

„Koncert byl úžasný, hlavně publikum. Lidé celou dobu seděli a sledovali program v takových náročných podmínkách, bylo to úžasné, že zhlédli celý koncert v dešti. To by se například ve Španělsku nikdy nestalo! A tady, v Českém Krumlově – vydrželi. Trochu jsem se bál, že bude zdejší publikum chladné, ale stal se opak. Dostalo se nám opravdu vřelého přijetí, diváci nám dodávali teplo, které nám počasí nedopřálo. Všechno se povedlo, atmosféra, publikum, organizační stránka, jídlo... a krásné město, zámek, řeka. Jsem rád, že jsem tu mohl vystoupit.“

Byl jste již někdy v České republice, máte představu o české hudbě?

"Doposud jsem v České republice nikdy nebyl, ale řadu věcí o této zemi a jejím hudebním bohatství jsem slyšel, i když jsem zatím bez přímé zkušenosti. Už dlouho dobu jsem se ale na návštěvu České republiky těšil. Dnešní koncert byl mým prvním představením a jsem opravdu rád, že jsem mohl sdílet pódium s takovými osobnostmi, jaké se na tomto festivalu představují nejen na letošním ročníku."

Z Vaší biografii se dozvídáme, že pocházíte z rodiny s bohatou flamencovou tradicí…

"V rámci flamencové kultury existuje specifický styl, který se nazývá “Cantes de las Minas” (hornické písně), ty jsou spjaté s osobou mého otce, který byl jejich nositelem a dědicem. Z tohoto důvodu hraje můj rod ve flamencové historii velice důležitou roli. Mám dva bratry, které se také věnují flamencu. Jednoho jste dnes viděli a slyšeli, zpěváka Curru, a vedle toho můj bratr José hraje stejně jako já na kytaru. S naším uměním se snažíme uchovat tradice v soudobém kontextu flamenca, ale rovněž s vlastním vkladem. Tím mám na mysli, že v rámci vývoje se tato kultura dostává pod tlak jiných stylů jako je jazz, blues a klasická hudba."

Ano, vnášíte nové perspektivy do tradičního čistého flamenca. Co je podle Vás klíčové z hlediska toho konceptu? Jak vytvářet nové kompozice tak, aby ctily tradici a současně byly atraktivní pro soudobé publikum, bez toho aby sklouzly k povrchní efektnosti, jak si mnohdy dnešní posluchač žádá?

"Velmi důležitým momentem je schopnost žít s tradicí a modernitou současně, hrát na kytaru v soudobém kontextu, v souladu s dobou, ve které žijeme, ale současně s myšlenkou na tradiční základ, to je tajemství flamenca. Aby člověk mohl komponovat, nejprve musí znát tradici, z níž posléze musí vycházet i punc vlastní tvorby a osobitý skladební jazyk, který je v souladu s kánony flamencové historie. Je důležité hrát s umělci, kteří se věnují klasické hudbě, jazzu a jiným stylům. Od nich čerpáte myšlenky, které se dají přeložit do flamenca, je to magický a fascinující zážitek. To je všechno, co musíte udělat, ostatní vyplyne zcela přirozeně."

Jaké jsou Vaše nejbližší plány?

"Právě si užívám svou novou nahrávku Manos Libres a hodlám dokončit projekt pro kytaru a symfonický orchestr, který je již v běhu, a take pracuji na notovém souboru pro kytaru “Cantes de las Minas“."

Reflexi koncertu najdete na www.festivalkrumlov.cz