Plácido Domingo: Moje láska k hudbě nezná hranice

Představovat osobnost Plácida Dominga je ještě nicotnější než pověstné nošení dříví do lesa. Čerstvý sedmdesátník s kontem čítajícím na 3.500 představení, 134 rolí, 12 cen Grammy a stovek nahrávek je zcela výjimečným fenoménem, který přesahuje hranice operního světa a známý je každému, kdo má alespoň základní povědomí o hudbě, a to nejen klasické. Může se zdát, že „nejlepší operní pěvec všech dob“ je dílem promyšlené marketingové strategie, avšak řada nezapomenutelných a těžko překonatelných výkonům je spolu s bezprecedentní vokální vitalitou a všestranností dokladem zcela výjimečných uměleckých kvalit. Po sedmnácti letech „Král opery“ znovu potěší české publikum a svým galakoncertem završí dne 20. srpna oslavy 20. výročí Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov.

"Každý hudebník na světě ví, že kraje, jež nyní náleží České republice, zplodily velké množství skvělé hudby a muzikantů zvlášť. Nejen Praha, ale i menší města jako Nelahozeves, Litomyšl a Hukvaldy sehrály důležitou roli v dějinách hudby. V nedávné době jsem se dozvěděl, že zpěvák a skladatel z 18. století Josef Karel Ambrož, známý jako Joseph Karl Ambrosch, rodák z Českého Krumlova, byl hlavním tenorem Královské opery v Berlíně po 20 let! Takže je nabíledni, že Český Krumlov se svým krásným hradem a dalšími architektonickými skvosty by měl být místem konání festivalu, který přiláká umělce z celého světa, aby zde prováděli klasickou hudbu všech period, jazz i ukázky z hudebních komedií. Jsem nadšený, že se mohu zúčastnit tak skvělé akce a oslavit její 20. výročí. Velmi se do Českého Krumlova těším,“ říká Plácido Domingo na adresu festivalu a i z tohoto vyjádření je patrné, že k práci přistupuje stále s mladickou energií a nadšením, jako by byl teprve na začátku své kariéry.

Jak trefně poznamenává hudební ředitel Losangeleské opery James Conlon, kde Domingo zastává ještě post generálního ředitele, Plácido Domingo je zkrátka zázrakem přírody, neukojitelným a neunavitelným zjevem, jehož jeho celoživotní drajv bez ustání vybízí k aktivitě a k překonávání sebe samého. Jako by měl tento pěvec energii hned několika lidí najednou. A jak je to vůbec v sedmdesáti letech možné? „Sám si kladu tutéž otázku, proč stále zpívám…“ říká Domingo. „Zpívám, protože mohu, ale proč jsem stále schopen zpívat, to je i pro mě velkou záhadou. Ale co mohu dělat? Stále se cítím vokálně dobře,“ dodává sebevědomě.

Spekulací o tom, kdy a jak Domingo skončí se zpěvem, bylo již mnoho. Jednou o tom prý dokonce sám skutečně uvažoval. Bylo to po inscenaci Parsifala v Los Angeles, kdy se cítil velmi vyčerpaný a sám si začal říkat, že patrně nastal jeho čas. Ale síly se mu nakonec opět vrátily. Později to měl být jeho Simon Boccanegra, kterého nastudoval v Metropolitní opeře v New Yorku, mělo to být dovršení sedmé dekády jeho života, ale nestalo se tak ani v jednom případě a ani se nezdá, že by se tak v dohledné době stát mělo. Domingo neztrácí na síle a naopak aktivně vyhledává nové výzvy v barytonovém repertoáru, barokní opeře či dirigování. „Vím, že jednou předstoupím před publikum a řeknu: ‚Dámy a pánové, to bylo mé poslední operní vystoupení.‘, ale proč by to mělo být teď, když se cítím ve formě a publikum si mě stále žádá?“ ptá se Domingo. 

 

Pokud bychom chtěli rozklíčovat, v čem tkví podstata pěveckého zázraku jménem Domingo, asi bychom došli k vymezení minimálně tří faktorů, které se zdají být podstatné. Jedním z nich je hluboká vášeň a neutuchající nadšení pro hudbu. „Je to skoro posedlost a závislost,“ říká s úsměvem Domingo a dodává: „Svůj entuziasmus a bytostný optimismus čerpám ze své největší a jediné vášně – hudby. Díky hudbě, a neberte to jako frázi, se cítím přímo neuvěřitelně silný. Stále v sobě pociťuji, stejně jako absolutní začátečník, každý den neutuchající nadšení pro nové úkoly, které přímo vyhledávám. Právě studium nových rolí mě činí nesmírně šťastným a nenechá mě vůbec stárnout. Každá role pro mě představuje velkou výzvu. Vždyť moje láska k hudbě nezná absolutně žádné hranice a zpěv tvoří podstatnou část mého života.“
 

Dalším důležitým momentem je nesmírná otevřenost a intenzivní potřeba komunikovat. V tomto ohledu je Domingo výjimečným člověkem. Vstřícnost, přátelskost, lidskost a skromnost, s jakou Domingo přistupuje ke svému okolí, je v ostrém kontrastu s aureolou střežené hvězdy, kterou okolo něj vytváří jeho agentura. „Publikum je pro mě vším a jeho očekávání je úžasné. Je součástí mého úspěchu,“ říká Domingo.

Třetím a patrně nejdůležitějším faktorem Domingova úspěchu je jeho obezřetné a niterné porozumění vlastnímu hlasu, jeho možnostem, limitům a způsobu, jak pracuje. Je to těžce vydobytá zkušenost, je to klíč k vokální dlouhověkosti. Toto poznání je i pro Dominga těžko slovy uchopitelné a sdělitelné, je založené na porozumění vlastní mechaniky utváření tónu. Když se Dominga zeptáte na podstatu jeho techniky, vzpomíná na velkého Enrica Carusa. „Zkoušel jsem napodobit jeho styl,“ říká Domingo, „a přišel jsem na to, že mohu zpívat lehčeji. Caruso trochu zadržoval tón bez toho, aby vyvinul velké vibrato. Někdy jeho styl používám a pomáhá mi. Není to kopírování, ale zkrátka vstřebáváte různé podněty. Je to, jako když si malíř míchá své barvy na paletě.“

Domingo začínal jako baryton. „Můj hlas měl tenorovou barvu, ale tenorová poloha hlasu pro mě byla velice obtížná,“ říká Domingo a dále vzpomíná: „Pracoval jsem na sobě takřka půl kroku po půl kroku, abych jej dokázal posadit výš a zazpíval všechny vysoké tóny.“ To vysvětluje jeho tmavé medové zabarvení hlasu, časem vyleštěný témbr posazený v barytonovém rozsahu s nezaměnitelným tenorovým puncem.

Nabíledni je dotaz, jak Domingo přistupuje ke svým nynějším, stále častějším výletům do barytonového oboru. „Netvářím se, že jsem baryton. Ale vždy mě bavilo zpívat role různých barev. Nikdy bych nezpíval Siegmunda nebo Othella stejným způsobem jako Bohému. Nezpíval jsem Boccanegru, protože chci být barytonem, ale protože je to role, kterou miluji. V prologu je mimochodem Boccanegra spíše tenorem - je to mladý muž, korzár, a všechny ostatní hlasy jsou hlubší. Baryton střídá tenor a role vám dává šanci posunout se o 25 let a ztvárnit zralý charakter Dóžete janovského. Je to nádherná opera,“ vzpomíná Domingo na svůj nedávných úspěch v této roli v MET.

Zeptáte-li se, jak Domingo pečuje o svůj hlas, až asketicky odpovídá: „S disciplínou a znalostí sebe sama. Vedu docela normální život, potřebuji dobrý spánek, vyváženou stravu, tak jako každý. Snažím se si vždy celý den fyzicky i psychicky odpočinout před tím, než mám vystoupení. A myslím, že jsem si vždy i velmi opatrně vybíral repertoár, abych poznal, kdy určitou roli odložit a sáhnout po nové.“

A i díky tomuto uvážlivému přístupu je šíře Domingova repertoáru opravdu úctyhodná. Carusových šedesát či Pavarottiho čtyřicet rolí je v porovnání s Domingovými stočtyřiatřiceti téměř úsměvné. A to Domingo ještě neřekl své poslední slovo. V nedávné době přidal roli Oresta v Gluckově Ifigénii na Tauridě či Pabla Nerudu v Catánově Il Postinovi a pošilhává po dalších, na řadě je Händelův Samson, Massenetův Athanael a některé barytonové party v operách Giuseppe Verdiho.

A pak se již rozhovor po zkoušce v pařížském Théâtre du Châtelet, kde jsme Dominga navštívili a kde právě dozkoušel Catánova Il Postina, stáčí k obecnějším tématům, třeba k budoucnosti opery a otázkám operní režie: „Nevěřím, že je opera jako umělecká forma ohrožena. Velmi často se s takovýmito výroky setkáváme u lidí, kteří jsou zastánci radikálních operních produkcí a potřeby identifikovat operu s naší dobou. Ale co v tomto kontextu znamená hledání pravdy? V posledních více než 40 letech jsme investovali mnoho času, energie, zkoumání a peněz do rekonstrukce operního zvuku tak, abychom dosáhli toho, co barokní skladatel nebo vídeňští klasikové slyšeli, když psali svá díla. Najednou bezpočet umělců experimentuje s historickými nástroji. To nepochybně obohatilo náš poslech těchto děl a mě to přivádí na otázku: ‚Proč nyní trváme na tom, aby se našim uším dostávala hudba stejným způsobem jako skladatelům, kteří ji komponovali, zatímco našima očima a naším intelektem je na jevišti uskutečňován přesný opak? Opravdu si někdo vážně myslí, že si Verdi představoval Rigoletta na planetě opic, nebo že Mozart by byl nadšen, kdyby mohl své opery spatřit jako cestovatel časem v 21. století? A nejsou náhodou ti zodpovědní za radikálně nové interpretace zavedených mistrovských děl těmi, kdo ohrožují budoucnost opery? Miliony, které jsou vynakládány na semi-inovativní operní produkce, by měli být spíše užity proto, aby se vytvořilo něco skutečně nového - nového pro oči i rozum. Nemám nic proti inovativním režijním přístupům k mistrovským dílům operní literatury, musí ale být vkusné a rozumné. Takže co dělá jeden „upgrade“ přijatelným a jiný naopak ne? Je to způsob, jakým je produkce zformována a jak je implementována. Jinými slovy, musí být zřejmý talent a empatie a důvod, proč je dílo zasazeno v nové éře…,“ míní Domingo.

Domingo před okamžikem odložil kostým Pabla Nerudy, kterého ztvárňuje v novodobé opeře vzniklé na motivy slavného italského filmu Michaela Radforda. Ani soudobé kompoziční snahy tedy nejsou Domingovi cizí, vypořádat se dokázal i s atonalitou: „Co se týče atonální hudby, dělal jsem Ginasteru, Abrila a před několika lety Tan Duna. Když zpívám atonální hudbu, mělo by to mít zřetelný zvuk. Atonalita jen pro atonalitu mě nezajímá. Myslím, že opera je o zpěvu a kráse lidského hlasu. Samozřejmě, že si uvědomuji také, že transformace hudby v průběhu posledního století je potřebná, aby mohla být nalezena nová, bezprecedentní vyjádření a testovány efektivní formy, a to nejen na poli divadla. Ale hlas je hluboce romantickým nástrojem. Proto si vždy říkám, zda by atonální segmenty neměly být ponechány orchestru a hlasu naopak tonální hudba vyjadřující lidské pocity a dramatické situace. Ano, věřím v atonální hudbu, ale nemyslím si, že je dnes nezbytná pro vytvoření nového díla.“

Renesanční osobnost Dominga je známá nejen dirigentskou, ale i manažerskou stránkou. Jak pěvec a dirigent v jedné osobě přistupuje k výběru repertoáru pro „své“ operní domy? „Jako šéf operního domu musíte mít na paměti publikum. Nesmím zapomínat, že neřídím festival, ale dva domy s mnoha abonenty. Ve Washingtonu, ale i v Los Angeles je většina návštěvníků místních, nejsou to turisté. A já nemohu zavírat oči před většinou přání a potřeb kmenového publika. Na scéně, kde se nikdy nehráli Verdiho Sicilské nešpory nebo Straussova Žena bez stínu, musím nejprve uvést takovéto tituly, než se pustím například do Bergova Wozzecka, Hindemithova Cardilaca nebo Nonovy Intolleranzy… Proto nemohu dělat radikální výběr. Problémem s mnoha radikálními produkcemi – říkám tomu „euroodpad“ - je, že diváci jsou okradení o představivost,“ vrací se opět k palčivému problému operní režie.

A jak je to s důležitostí ansámblu versus operních hvězd? „Samozřejmě, že ansámbl má svrchovanou důležitost. Ale je také pravda, že každý velký operní dům má svůj seznam s cca 15 pěvci, které upřednostňuje. Ideální kombinací je jedna ze zavedených hvězd a mladí pěvci. Tento mix přináší dvojnásobnou výhodu: hvězda pomůže s prodejností titulu a operní scéna pomůže budoucím hvězdám. Rudolf Bing jednou řekl něco velmi krásného a pravdivého o této záležitosti: ‚Oškliví se mi zabývat se hvězdami, ale potřebuji je.‘,“ cituje Domingo. A co teprve vzhled pěvce, jaký význam přisuzuje Domingo tomuto fenoménu moderní doby? „Nakonec to dělá ten nejlepší. Nebo tomu tak vždycky nebylo? Ukažte mi jediného pěvce v historii, který v pravém slova smyslu neoplýval „výjimečnými“ hlasovými kvalitami. Záleží na vzhledu? Není to nezbytné. Ale samozřejmě pomáhá uvěřitelnosti roli, pokud jste vizuálně vhodným typem pro jeviště.“

S ubíhajícím časem postupně opouštíme svět opery a dostáváme se i k dalším Domingovým vášním…

„určitě je to sport, všechny sporty, ale obzvláště fotbal, závody F1 a tenis. Mám své oblíbence v každé disciplíně… můj „vlastní“ Real Madrid, dvojnásobný světový šampion Fernando Alonso a samozřejmě Rafael Nadal. Mezi další své vášně počítám jídlo a restaurace. Nyní vlastním restaurace Pampano v New Yorku, Mexico City a v Acapulcu. Moje babička byla také restauratérka a myslím, že odtud tato moje vášeň pochází".

Kromě sportu a jídla, je to však i hmotné kulturnímu dědictví, Plácido Domingo je prezidentem společnosti Europa Nostra, která pečuje o evropské památky. „Jsem velmi poctěn tím, že jsem byl zvolen prezidentem takto prestižní organizace. Poté co jsem pečlivě zvážil svou velice naplněnou agendu, uvědomil jsem si, že tuto funkci mohu velmi dobře kombinovat se svými vystoupeními, která se často konají na různých místech v krásných historických městech po celé Evropě, třeba právě jako je Český Krumlov. Jsem opravdu hrdý, že mohu pro Europa Nostru pracovat a být součástí jejího neobyčejného a entuziastického týmu. Tím, že jsem akceptoval prezidentství, věřím, že budeme nadále pracovat pro záchranu evropského kulturního dědictví ohrožovaného přírodními kalamitami, lidskou činností a zanedbáváním. Myslím, že by si lidé, pro něž je kulturní dědictví součástí každodenního života a identity, měli uvědomit jeho zvláštní důležitost. Naše poslání není jen o kamenech, ale je většinou o lidech. Pokud dnes proklamujeme kulturní dědictví v Evropě, my z Europa Nostry bychom měli být především hlasem lidí a jejich komunit, kteří jsou dnes s dědictvím spojeni uměleckým, sociálním i lidským způsobem."

Více než hodina a půl povídání s „Králem opery“ je u konce a zbývá čas na poslední otázku: Máte jako člověk, nejen umělec, ještě nějaké sny, které považujete za dosud nenaplněné? „Vzhledem k tomu, že miluji to, co dělám, těžko se mi tyto dvě věci oddělují. Abych objevoval, rozvíjel a propagoval mladé operní talenty příští generace, založil jsem tři programy pro mladé umělce ve Washingtonu, Los Angeles a Valencii a dále soutěž Operalia. Myslím, že zachování těchto programů a jejich kontinuální úspěch je pro mě tím hlavním cílem. Jsem vděčný za každý den, kterým jsem mohl prožít, a chci horlivě a svědomitě pokračovat tak dlouho, jak budu moci.“

Plácido Domingo se na 20. ročníku MHF Český Krumlov představí 20. srpna ve 20 hodin v prostoru parkoviště P2. Jeho pěveckou partnerkou bude portorická pěvkyně a laureátka soutěže Operalia Ana María Martínezová. Oba pěvce doprovodí rezidenční těleso festivalu, Symfonický orchestr Českého rozhlasu za řízení dirigenta Eugena Kohna. 

 

  Článek byl připraven pro časopis Hudební rozhledy.