Ramón Vargas potvrdil, že všechny superlativy, které na jeho konto, kdy napsala zahraniční kritika, jsou pravdivé. Svým ryzím výkonem, prvotřídní technikou, nádhernou barvou hlasu a přirozeným vystupováním bez povrchní a laciné efektnosti vzal za srdce snad každého návštěvníka a postaral se o to, aby zahájení jubilejního 20. ročníku bylo opravdu oslnivé a nezapomenutelné. Před šesti lety uchvátil Vargas svým recitálem Prahu a od té doby jeho hlas uzrál a získal ještě více na sametovosti, objemu a síle, a přitom neztratil lyrickou kantilénu a nezměnitelnou elegantní barvu. Elektrizující večer v Pivovarské zahradě ocenilo publikum dvojnásobným a několikaminutovým unisono potleskem vstoje.
Koncert otevřel Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR) rozverně elegantní předehrou k Rossiniho Lazebníku Sevillskému. Rezidenční těleso festivalu vedené a osvěžené novou osobností svého šéfdirigenta Ondreje Lenárda podalo soustředěný výkon. Po úvodní předehře se již na pódiu objevil tenorista Ramón Vargas a zaujal hned první, méně známou ukázkou z opery Vévoda z Alby Gaetana Donizettiho. Jemná pianissima, intonační jistota a snadná uvěřitelnost výrazu publikum doslova přimrazila. Následovalo známé Intermezzo z Pucciniho Manon Lescaut, které SOČR dobře vykreslil co do barvy i proměnného tempa v jeho dojemné uhlazenosti i dramatickém náboji. Poté se již na scénu vrátil cituplný Vargas coby Romeo v kavatině z Gounodovy opery Romeo a Julie. Tato ukázka dokonale potvrdila vřelou lyričnost pěvcova tenoru a sugestivní zpěv o lásce nemohl soustředěné publikum nedojmout. Vargas se následně dokonale převtělil do role zdrceného Maria Cavaradossiho, který odsouzen k popravě vzpomíná ve své cele na něžné chvíle, jež trávil se svou vyvolenou Florií Toscou. Tato role je pro Ramóna Vargase nová, avšak zhostil se jí s neobyčejnou přesvědčivostí a jistotou, a tak není pochyb, že v nejbližších sezónách ho jistě čeká úspěšný vstup do emočně vypjatého verismu, na který si uvědoměle vokálně počkal.
Čas k odpočinku nabídla Vargasovi instrumentální vložka s hudbou Georgese Bizeta, zazněla exotická Farandole ze suity Arlézanka. Vargas se poté vrátil na scénu coby zoufalý Macduff lamentující nad ztrátou svých dětí v árii z opery Macbeth. Možná i osobní prožitek Ramóna Vargase – ztráta vlastního syna – umocnila hloubku jeho emočně vypjaté výpovědi. V pochmurném tónu pokračoval Vargas i v neotřelé ukázce z nepříliš uváděné opery L’Arlesiana Francesca Cilei, ve které uchvátil svým dokonale zvládnutým dynamickým rozsahem a znovu potvrdil své dramatické schopnosti. Bohatě melodická předehra k opeře Vilém Tell posléze přispěla ke gradaci večera a dala naopak prostor orchestru, aby ukázal své stále se zlepšující kvality. Dále se Vargas představil v jedné z kmenových rolí svého repertoáru, kterou je opera Werther. Sugestivní árii tesknícího Werthera „Pourquoi me reveiller“ podal s ohromným nasazením; melancholii, smutek a zoufalství hlavního hrdiny z Goethovy novely vykreslil s neobyčejnou citlivostí a beze známky plochého sentimentu. Neobyčejná krása a kultivovanost Vargasova sytého tenoru se plně rozvinula v ukázce z posledního díla vrcholného období tvorby Giuseppa Verdiho Luisa Millerová. Dokonalá dynamická kontrola a flexibilita Vargasova hlasu publikum donutila opakovaně k nadšeným zvoláním „bravo!“. Sugestivní předehra z Verdiho opery Síla osudu poté uzavřela melancholicky laděnou část programu.
Na závěr koncertu jako by Vargas nabral ještě další síly a energii a populární Rossiniho La Danzu „vystřihl“ s neuvěřitelnou jistotou a přesností. V přídavkách se objevila árie Amor ti vieta z Giordanovy Fedory a populární neapolská píseň Core n'grato a úspěch byl završen a korunován. Ramón Vargas nezazářil, Ramón Vargas oslnil. Svou nenuceností, přirozeností, otevřeným srdcem, upřímností, espritem a naprostou pěveckou dokonalostí zvedl zcela spontánně celou Pivovarskou zahradu ze sedadel a ta jej odměnila několikaminutovými ovacemi vstoje. Navíc Vargas při slavnostní recepci, která se konala po koncertu v Zámecké jízdárně, s vtipem přijal nabídku moderátora zavzpomínat na svá dětská léta, kdy žadonil na své mamince, aby mohl rodinným návštěvám zazpívat a když mu to bylo dovoleno, stoupl si na židli a spustil některou z populárních písní. Na jevišti, na židli, s ohromným drajvem zazpíval známou španělskou píseň Te quiero dijiste… a celá Zámecká jízdárna vzdala definitivní hold jeho strhujícímu umění.
Ramón Vargas dokázal, že je tenorem nejen 21. století, jeho pěvecké umění je skvostem, průzračným diamantem, který si s velkou obezřetností a rozmyslem Vargas vybudoval a dále jej smysluplně rozvíjí. Vargas je skutečným pokladem současného operního světa a vlahý večer, který s ním publikum mohlo v Českém Krumlově strávit, bude pro mnohé jistě nezapomenutelným.
Žádné komentáře:
Okomentovat