Dnes se opět vracíme k našemu seriálu o Plácidu Domingovi a představení největších rolí jeho repertoáru. Jak Domingo sám říká, pro operního pěvce je největším uspokojením a prakticky i privilegiem moci zpívat role v operách Giuseppe Verdiho. Sám Domingo vystupoval za svoji bohatou kariéru ve více než 600 inscenacích Verdiho oper a na 160 představení navíc dirigoval. Dnes se zastavíme u opery Il trovatore neboli Trubadúr, ve které Domingo ztvárňoval roli Manrica. Je to nádherný, vznešený charakter, který Domingo zpíval v 50 – 60 představeních, což je podle jeho vlastních slov docela málo. Rád by býval Manrica nastudoval vícekrát, ovšem sám zdůrazňuje, že je to role skutečně spíše pro zdatné mladé pěvce. Poslechněte si sami, co o této intenzivní, krásné, poetické i dramatické roli Domingo říká sám:
Druhá z třech velkých oper středního období vyztužila Verdiho úspěch. Trubadúr je opera, která vychází z tradic první poloviny 19. století. Je založena na Gutierrezově hře, jejíž spletitý, mnohdy až nepravděpodobný děj se stal terčem mnoha posměšků. Domingo však sám podotýká, že libreto opery, které pro Verdiho začal psát Salvatore Cammarano a dokončil Leone Bardare, není špatné a dokládá to i fakt, že Trubadúr dosáhl většího úspěchu například než Rigoletto. Operu původně Verdi zamýšlel nazvat podle ženské hrdinky Azuceny, dobová obliba tenorů však jeho záměr zvrátila v rozhodnutí pojmenovat jej Trubadúr. V roce 1856 byl Verdi požádán o vytvoření francouzské verze opery pro pařížský operní dům, na což Vrdi zareagoval přidáním baletní scény do třetího dějství a k přepsání finální scény. Tyto úpravy se však standardně dnes na jevištích neuvádí.
Význam Trubadúra tkví v jeho hudbě, která zahrnuje jedny z nejpůvabnějších melodií, které Verdi kdy napsal. Říká se a slova Plácida Dominga to jen potvrzují, že pro úspěch tohoto Verdiho kusu je nezbytné mít čtyři opravdu velké verdiovské hlasy. Ze vzletných frází Leonořiny otevírající árie ze přenášíme rázem do bojovného vzrušení Manrica v árii „Di quella pira“ a všem hlavním hrdinům je tak dána klasická operní příležitost ukázat kvality svého hlasu. Jedinou výjimkou je Azucena, která tradiční dvojdílnou árii v opeře nemá, ale její part je obdařen snadno zapamatovatelným sólem a duety v průběhu celé opery. Role Manrica je jednou z nejobtížnějších Verdiho postav, je zapotřebí půvabu lyrického tenoru pro árii „Ah si, ben mio“ a na druhou stranu plně dramatický tenor pro následující obtížnou árii „Di quella pira“ s pověstnými vysokými C, která si mnozí tenoři transponují do bezpečnějších nižších poloh, jak podotýká a dělá i Domingo. Verdiho Trubadúr je jednou z posledních oper statických oper, které mají největší efekt, jsou-li dobře zazpívány bez ohledu na dramatické ztvárnění. Trubadúr je bohatý na krásnou hudbu a proto se těší konstantní oblibě publika, zatímco kritika často poukazuje na nedostatek důvtipu.Domingo v roli Manrica debutoval v roce 1968 v opeře v New Orleans, nejraději však vzpomíná na spolupráci se třemi opravdu Verdiovskými pěvci, kterými byli v Karajanově nastudování ve Vídeňské státní opeře v roce 1978 bulharská pěvkyně Raina Kabaivanska jako Leonora, italská mezzosopranistka Fiorenza Cossotto jako Azucena a legendární italský operní baryton Piero Cappuccilli. Podívejme se na několik ukázek z této inscenace:
Žádné komentáře:
Okomentovat