Domingo jako Mario Cavaradossi

Jak jsme předeslali v minulém týdnu, prostor na našem blogu bude v následujících týdnech pravidelně patřit Tváři letošního ročníku festivalu, kterým je Maestro Plácido Domingo. Jako podklad pro zevrubnější vizitku tohoto neobyčejného umělce nám poslouží vynikající dokument Plácido Domingo: My Gratest Roles, v němž Domingo hovoří o nejvýznamnějších rolích, které mnohokráte ztvárnil v průběhu své úžasné kariéry. Dnes začneme s rolí Maria Cavaradossiho v Pucciniho Tosce. Tuto roli, která je podle Domingových slov jednou z jeho nejoblíbenějších, ztvárnil na světových scénách 225krát a dirigoval ji více jak 50krát. Je to role, kterou si Domingo vždy vybíral, když mu bylo nabídnuto, aby sám určil, co by na jevišti té které operní scény rád ztvárnil. Silný charakter, divácky vděčná role, pěvecky nepříliš kompikovaný part... Podívejte se, jak Domingo vzpomíná na své zážitky s Toscou a jak vnímá hloubku postav této opery...

Giacomo Puccini (1858-1924)zkomponoval čtyři opery předtím, než vzal do ruky pero, aby napsal v roce 1895 Toscu. Po prvních dvou operách Le villi a Edgar, které se nedočkaly nijak výrazného přijetí, s Puccinimu podařilo získat slávu, finanční úspěch i pozitivní kritický ohlas s Manon Lescaut a Bohémou. V Tosce Puccini odhaluje temnou stránku lidských emocí, což je výrazný rozdíl oproti romanticky laděné předcházející Bohémě. Premiéru Tosca měla v roce 1900 v římském Teatro Costanzi se střídmým přijetím kritikou. Luigi Illica a Giuseppe Giacosa opřeli své libreto na hře Victora Sardoua La Tosca, kterou se herečka Sarah Bernhardtová proslavila na divadelních scénách po celé Evropě. Puccini se poprvé dostal do kontaktu s touto hrou v roce 1889. Hra v něm tehdy nevzbudila nijak výrazná zájem, možná i proto, že Sardou Pucciniho hudbou opovrhoval. Až vydavatel Giulio Ricordi Pucciniho donutil, aby se Tosce začal věnovat.

Puccini dosáhl soudržnosti příběhu a hudby opakujícími se tématy asociovanými s hlavními postavami a představami. Opera začíná hlubokým trojakordem zatíženým dechy, ze kterého se posléze vyvíjí motiv charakteristický pro „bigotního satyra“ Scarpiu. Následné rozpínavé durové téma charakterizující lásku Maria Cavaradossiho a Florie Toscy otevírá první jednání a vrací se ve druhém, kdy se Tosca ocitá ve Scarpiových komnatách, a když je Cavaradossi odváděn z mučidel zpět k Tosce. Ve třetím aktu se toto téma objevuje jako pantomimická hudba, když Cavaradossi píše Tosce poslední sbohem… Ačkoli zvuková provázanost Pucciniho hudby nedává možnost ostrému oddělení recitativů a árií, jako v dřívějších italských operách, árie plní funkci rozkrytí emocí hlavních postav v Tosce. V druhém dějství Tosca pronáší své prosby ve slavné „Vissi d’arte“, ve vzletném melodickém idiomu, posíleném bohatým harmonickým jazykem a orchestrální paletou. Cellová melodie, která doprovází Tosčin první vstup na scénu a setkání s Cavaradossim v prvním aktu, zde doprovází Tosčinu modlitbu a ilustruje, že láska je skutečnou Tosčinou vírou. V Cavaradossiho árii „E lucevan le stelle“ ve třetím dějství zpívá v klíčových výpovědích orchestr s Cavaradossim v zoufalých prázdných oktávách.

Puccini dále rozvíjí tradici monumentálních finále jednotlivých dějství. Vrchol prvního dějství „Tre sbirri...una carrozza“ je chytře zpracovanou juxtapozicí mezi diegetickou a nediegetickou hudbou, kdy je sbor věřících zpívající latinské Te Deum střídavě přerušován výpověďmi bezbožného Scarpii. Vzniká tak hudebně propletená síť postavená na různých plánech vnímání reality. Druhé dějství zakončuje duet Cavaradossiho a Toscy tragicky štvané Scaironnem, Spolettou a sborem vojáků ke smrti. Mollová tonalita, která podmalovává Scarpiovu smrt Tosčinou rukou v druhém dějství, nyní doprovází i její vlastní skon a poutá Toscu a Scarpiu i za hranicemi jejich pozemských pletek.

Plácido Domingo v roli Maria Cavaradossiho debutoval 30. září roku 1961 v Mexické opeře. V tomto článku jsou použity ukázky z filmového ztvárnění opery Tosca, kterou Domingo natočil spolu se sopranistkou Catherine Malfitano, basistou Ruggerem Raimondim ad. v režii Briana Large a pod taktovkou Zubina Mehty v roce 1992 ve Florencii. Připomeňme se i jiné inscenace této opery, například v roce 1969 s Birgit Nilsson v MET, v roce 1985 v Sinopoliho inscenaci rovnež v Metropolitní opeře, ve Veronské aréně nebo s Grace Bumbry v roce 1982 v Chicagu I a II.

Příští týden zavítáme do světa francouzské opery a Plácido Domingo nám představí Saint-Saënova Samsona a Dalilu.