Kytarový recitál Pavla Steidla

Dnes se zastavíme u kytarového recitálu, který je již tradiční a nedílnou součástí festivalové dramaturgie. Po loňském vystoupení prof. Štěpána Raka, jenž publiku nabídl kytarovou podobu světa vůní (připomeňte si audioukázku Vůně lípy, kterou najdete v našem přehrávači v pravém sloupci) se v letošním roce po třech letech vrací další osobnost české kytarové školy Pavel Steidl. V Maškarním sále českokrumlovského zámku zazní ve čtvrtek 21. července ve Steidlově podání díla Ferdinanda Sora, Napoléona Costeho, Maria Castelnuova-Tedesca, Carla Domeniconiho a v neposlední řadě i Steidlovy vlastní aranže.

Poslechněte si Steidlovo podání části Andante.Allegro ze Sonáty g moll pro housle a basso continuo Václava Vodičky společně s houslistkou Gabrielou Demeterovou z roku 2007.

Pavel Steidl se narodil v Rakovníku v roce 1961. Na kytaru začal hrát v osmi letech a jeho prvním učitelem byl jeho bratr. Vystudoval pražskou konzervatoř, kde ho učili mimo jiné Milan Zelenka a Arnošt Sádlík. Ve studiu pokračoval na pražské Akademii múzických umění, tam jej vedl uznávaný kytarový virtuos Štěpán Rak. Mimo klasického studia sbíral Pavel Steidl zkušenosti také návštěvami mistrovských tříd, které vedli David Russell a Abel Carlevaro. Další cenné zkušenosti získal účastí v mnoha soutěžích a na řadě hudebních festivalů. Roku 1982 se stal vítězem soutěže Radio France de Paris. Tento úspěch mu definitivně otevřel cestu k budování mezinárodní kariéry. Koncertoval ve více než třiceti zemích světa (Kanada, Kuba, Španělsko, Polsko, Rakousko, Kostarika, Guatemala, Austrálie, Japonsko, Velká Británie a mnoho dalších). Nahrál mnoho skladeb světového repertoáru a českých skladatelů nejen minulosti, ale i 20. století. Pavel Steidl také komponuje a svými skladbami často obohacuje svůj koncertní repertoár. Italský časopis Guitart zařadil jeho jméno mezi 8 nejdůležitějších světových kytaristů roku 2003.

Diskografie:
Hudební Mládí - Supraphone (1983), Týden Nové Tvorby - Panton (1984), Pavel Steidl Debut - Panton (1985), Guitar / Hudba 18. a 19. století - Panton (1993), Mistři české kytary - Pehy (1994), Když mám nohy o měsíc opřený - Panton (1994), Cantabile - Erasmus (1995) (s Janem Opsitosem - housle), L. Legnani - 36 caprices op. 20, Fantasia op. 19 - Naxos (1998), N.COSTE - Guitar Music Vol.3 - Naxos (2000), N. Paganini - Sonate&Ghiribizzi for guitar – (Frame 2001) Italy, J. K. Mertz - Bardeklange, (Frame 2003), Four Agreements – fast book (spoken word - Jaroslav Dusek), (Tympanum 2009). 

A jak se vlastně Pavel Steidl k hudbě vůbec dostal?

„Moje hudební začátky byly snadné. Okou­z­lovala mě romantika trempů. Sebral jsem bratrovi kytaru a učil se první akordy a melodie, které jsem znal z rozhlasu. To mi bylo osm let. Bydleli jsme tehdy v Chomutově (narozen 24. 6. 1961 v Rakovníku – pozn. aut.), kde byla kapela Dostavník – šest kluků, kteří hráli hlavně písničky Greenhorns, a bratr tam hrál na banjo. Když šel mandolinista na vojnu, nastoupil jsem s velkou radostí já a mandolínu střídal s kytarou. Krásná doba. Byl jsem absolutní samouk, používal jsem jenom uši a oči, noty jsem se naučil později. Dnes vím i ze své pedagogické zkušenosti, že je to nejlepší způsob, jak začít hrát na nástroj. Důležitý je sluch a pak zpěv. U nás doma se pořád zpívalo, i cestou v autě. Píseň je velký dar, protože má i obsah, který je tolik důležitý k jejímu pojetí a interpretaci. Tento přístup mi zůstal. Když hraji jakoukoliv skladbu z kteréhokoliv období, tak v ní ten obsah hledám a nalézám.“

Na poprvé se na konzervatoř nedostal...

 „Ve čtrnácti letech jsem se začal zajímat o vážnou hudbu, tak na mne zapůsobili například Andres Segovia nebo Milan Zelenka. I já jsem chtěl hrát Carulliho, Bacha a další slavné skladatele. Písničky už mi nestačily. Naštěstí jsme se přestěhovali do Prahy a tam jsem se začal připravovat na zkoušky na konzervatoř u Vla­dimíra Večtomova. Bohužel mě nevzali. A co teď? Protože moje rodina je topenářská, dali mě učit se instalatérem a to­penářem. Pro mne to byla tragédie, chtěl jsem hrát. Rok jsem vstával v půl šesté, hodinu cvičil, pak jel do učňáku a večer zase cvičil, abych mohl jít na zkoušky znovu. Podařilo se. Dostal jsem se do třídy Milana Zelenky a ten mi otevřel svět hudby. Po třech letech bohužel konzervatoř opustil a já přešel k profesoru Sádlíkovi. Po pěti letech studia jsem vyhrál soutěž v Paříži. Na Akademii múzických umění byl mým pedagogem Štěpán Rak, velice zajímavý člověk, který mi ukázal, jak se nástrojem zabývat. Prošel jsem výukou velmi rozdílných učitelů. Každý přistupoval ke kytaře z jiné, velmi odlišné pozice a každý mi také něco jiného dal." 

... ale později vyhrál nejprestižnější kytarovou soutěžv Paříži 

"Radio France vybralo z nahrávek 120 uchazečů čtyři finalisty. Každý z nás si musel nastudovat dva recitaly, to je tak 140 minut muziky, a porota si vybírala, kdo jim co zahraje. To bylo velmi náročné. Hrál jsem Bachovu Suitu, skladby Jany Obrov­ské, etudy Villa-Lobose a Rossinianu od Giulianiho. Vyhrál jsem! Nemám soutěže rád, ale to vítězství mi pomohlo hlavně v tom, že i v pozdějších letech bylo pro mne duševním dopingem. Říkal jsem si, že když lidé jako Alexander Tansman, Anto­nio Lauro, Maria Luisa Anido, kteří byli v porotě, a to byli bohové kytarového nebe, mi dali zlatou medaili a řekli, ty můžeš jít hrát, tak musím něco umět. A to mi dodávalo sebevědomí v době, kdy jsem chtěl všeho nechat.“ 

Azyl v Holandsku

„V následujících letech to bylo těžké. Měl jsem diplom a zlatou medaili, ale jako vítěz jsem se necítil. Nebylo mi příjemné, když mi manažer v zahraničí řekl, že se mnou nemůže pracovat, protože nemohu volně vycestovat. Vadilo mi čekat na úřední razítka nebo se obávat, jestli o mně sousedka neřekne něco špatného. Cítil jsem potřebu se osvobodit. Proto jsem odjel. Po svém absolventském koncertě na AMU jsem odešel do Holandska. Tam mě ale nečekalo nic lepšího. Měl jsem připravený pokojíček, a to bylo všechno. Rok jsem žil v nejistotě, čekal na azyl a hledal zaměstnání. Ten rok mne stál hodně námahy a energie, také dost zklamání, ale i nových nadějí. Bylo mi 26 let a měl jsem chuť hrát. Naučil jsem se anglicky a holandsky a otevřel se mi celý kytarový svět. Na koncertech světových umělců jsem získával hodně impulsů, ale na druhé straně jsem byl konfrontován s akademismem i značnou nemuzikálností, tak jako všude. Holanďany mám rád, já jsem vlastně také Holanďan, ale spíš se cítím Evropanem. Když přiletím třeba z Japonska do Frank­furtu, tak jsem vlastně doma. A domov hudebníka není jen tam, kde má srdce, ale i tam, kde pracuje.“

Pavel Steidl je jedním z výjimečných kytaristů, jejichž hra zahrnuje ohromné množství nuancí a stejně širokou paletu emocí je schopna vyprovokovat i u publika. Není neobvyklé, že lidé pláčou, ale dokáží se i nahlas zasmát například při Steidlově humorné interpretaci Paganiniho. Steidl je zkrátka skutečným umělcem, vynikajícím učitelem a nad to skvělým performerek, který svým vystoupením dokáže opravdu strhnout. a své posluchače učí hudbu opravdu prožívat.  Podívejte se nyní na některé videoukázky jeho hry. 

Další zajímavé rozhovory s Pavlem Steidlem a ohlasy na jeho geniální hru najdete na jeho stránkách.