Tango – tanec pocházející z Argentiny a Uruguaye. Vznikl na konci 19. století v oblasti zálivu Río de la Plata, přesněji ve dvou přístavech ležících v tomto zálivu: Buenos Aires a Montevideo. Smísila se v něm lidová hudba místního kreolského obyvatelstva a přistěhovalců z Itálie, Španělska, Ruska, Polska, Německa a dalších zemí, mimo jiné i z Čech a Slovenska. Ve druhé polovině 19. století trpěla Argentina a další státy s nerostným bohatstvím nedostatkem pracovních sil. Díky propagandě se podařilo do země přilákat velké množství cizinců. Vidina rychlého zbohatnutí se však záhy rozplynula: na okraji velkých měst žili přistěhovalci v nuzných podmínkách, stejně jako venkované, kteří do měst přišli s toutéž pošetilou představou. Mnoho z nich si s sebou do nového domova přivezlo hudební nástroje, které pomáhaly překonávat osamělost i vytvářet nová společenství. Přes různé zvyky a jazyky nalezli tito lidé jednotící prvek, a tím se staly hudba a tanec – tango.
V tangu proto nalezneme jak jižanský temperament, tak melancholii a stesk. Do tanga se promítly melodie jižní Itálie, kubánskošpanělské habanery i andaluského flamenca. V jeho vývoji sehrály roli také např. kreolský cirkus či karnevaly v Buenos Aires. Na tango se zpočátku hledělo jako na nemorální tanec a právě karneval pomohl jeho šíření. V době karnevalu bylo totiž dovoleno vše, co se považovalo za nepřípustné. Naopak Evropa přijala nový tanec s nadšením. Na starý kontinent pronikl začátkem 20. století – velký úspěch slavil například ve Velké Británii či ve Francii.
Kolem roku 1910 se dostal i do Prahy a pro jeho smyslnost si ho oblíbila zejména pražská bohéma. Provozoval se nejprve v pražské taneční kavárně a kabaretu Montmartre v Řetězové ulici – traduje se, že první tango v Praze tančil právě v tomto podniku číšník Hamlet s tanečnicí jménem Emča Revoluce. Partnerem v tangu jí býval i „zuřivý reportér“ Egon Ervín Kisch. Zejména ve třicátých letech pak mnoho českých komponistů skládalo populární písně v rytmu tanga, některé z nich se dokonce blížily charakteru trampských písní (Nikdy se nevrátí pohádka mládí). Po druhé světové válce upadlo tango v zapomnění, renesanci u nás zažilo až koncem devadesátých let. Vyhledávaná je dnes především jeho jihoamerická verze.
Poté, co se tango v první polovině 20. století rozšířilo po Evropě, zařadilo se v podstatně zjednodušené podobě mezi tradiční společenské tance. Oběma variantám je společná celková nálada a styl hudby, odlišné je například držení partnerů. V pravém argentinském tangu se ve velké míře uplatňuje improvizace. Každý pár si vytváří svou vlastní, unikátní formu tance, která je ovlivněna momentální náladou, hudbou, prostředím i osobností tanečníků. Podstatná je komunikace mezi partnery a harmonie jejich pohybu. Tango je však zároveň rozhovor plný vášně, svár mezi mužem a ženou o to, kdo bude na parketu pánem.
Původ slova tango přesně neznáme. Může pocházet z afrických jazyků, kde znamená arénu či uzavřené místo a stalo se také pojmenováním černošských tanců doprovázených bubínkem. Se slovem „tango“ může etymologicky souviset právě slovo „buben“ vzniklé ze starofrancouzského „tabour/ tabor“, které se utvořilo zkřížením španělského „tambor“ s arabským „tunbūr“ a znamenalo druh strunného nástroje. Jiné teorie říkají, že původ slova tango je onomatopoický (zvukomalebný) a pochází z citoslovce "tam-bo tam-bo", které charakterizuje pronikavý a hluboký zvuk djembe, bubnu ze západní Afriky.
Kolem roku 1910 se dostal i do Prahy a pro jeho smyslnost si ho oblíbila zejména pražská bohéma. Provozoval se nejprve v pražské taneční kavárně a kabaretu Montmartre v Řetězové ulici – traduje se, že první tango v Praze tančil právě v tomto podniku číšník Hamlet s tanečnicí jménem Emča Revoluce. Partnerem v tangu jí býval i „zuřivý reportér“ Egon Ervín Kisch. Zejména ve třicátých letech pak mnoho českých komponistů skládalo populární písně v rytmu tanga, některé z nich se dokonce blížily charakteru trampských písní (Nikdy se nevrátí pohádka mládí). Po druhé světové válce upadlo tango v zapomnění, renesanci u nás zažilo až koncem devadesátých let. Vyhledávaná je dnes především jeho jihoamerická verze.
Poté, co se tango v první polovině 20. století rozšířilo po Evropě, zařadilo se v podstatně zjednodušené podobě mezi tradiční společenské tance. Oběma variantám je společná celková nálada a styl hudby, odlišné je například držení partnerů. V pravém argentinském tangu se ve velké míře uplatňuje improvizace. Každý pár si vytváří svou vlastní, unikátní formu tance, která je ovlivněna momentální náladou, hudbou, prostředím i osobností tanečníků. Podstatná je komunikace mezi partnery a harmonie jejich pohybu. Tango je však zároveň rozhovor plný vášně, svár mezi mužem a ženou o to, kdo bude na parketu pánem.
Původ slova tango přesně neznáme. Může pocházet z afrických jazyků, kde znamená arénu či uzavřené místo a stalo se také pojmenováním černošských tanců doprovázených bubínkem. Se slovem „tango“ může etymologicky souviset právě slovo „buben“ vzniklé ze starofrancouzského „tabour/ tabor“, které se utvořilo zkřížením španělského „tambor“ s arabským „tunbūr“ a znamenalo druh strunného nástroje. Jiné teorie říkají, že původ slova tango je onomatopoický (zvukomalebný) a pochází z citoslovce "tam-bo tam-bo", které charakterizuje pronikavý a hluboký zvuk djembe, bubnu ze západní Afriky.
Z hlediska hudebního se jedná o tanec v sudém taktu, v synkopickém a tečkovaném rytmu. Na rozdíl od tanečního provedení je v hudební interpretaci minimální podíl improvizace, melodie bývají přesně zapsané. Texty mají často sentimentální nádech a zvýrazňuje je mollová melodie. Skladatel Astor Piazzolla o tangu řekl: „My Argentinci jsme introvertní stejně jako jsou Brazilci extrovertní. Proto je tango vždy smutné, nikdy to není veselá hudba.”
První ansámbly hrající tango kombinovaly většinou flétnu, kytaru a housle. Pro tango typickým nástrojem je ovšem bandoneon, knoflíková tahací harmonika původem z Německa, kde v malých kostelích nahrazovala varhany (původní název zněl Band-Union). Hra na bandoneon je považována za velmi obtížnou. Norský bandoneonista Per Arne Glorvigen prohlásil: „Bandoneon je nelogický nástroj – klávesnice pro levou ruku je jiná než pro pravou, a obě navíc hrají jinak, když se měch stahuje a když se roztahuje. Má ovšem fascinující průzračný zvuk.“
První ansámbly hrající tango kombinovaly většinou flétnu, kytaru a housle. Pro tango typickým nástrojem je ovšem bandoneon, knoflíková tahací harmonika původem z Německa, kde v malých kostelích nahrazovala varhany (původní název zněl Band-Union). Hra na bandoneon je považována za velmi obtížnou. Norský bandoneonista Per Arne Glorvigen prohlásil: „Bandoneon je nelogický nástroj – klávesnice pro levou ruku je jiná než pro pravou, a obě navíc hrají jinak, když se měch stahuje a když se roztahuje. Má ovšem fascinující průzračný zvuk.“
Tango inspirovalo i celou řadu hudebních skladatelů, např. Igora Stravinského, Paula Hindemitha, Ervína Schulhoffa, Aloise Hábu či Isaaca Albénize. V průběhu večera uslyšíme také skladbu od posledně jmenovaného skladatele. Poslechneme si rovněž Směs z opery Carmen od Georgese Bizeta, Pièce en forme de habanera. Téměř polovina programu bude patřit skladbám Argentince Astora Piazzolly, který je zřejmě nejvýraznější skladatelskou osobností spojenou s argentinským tangem. Piazzolla prošel evropským kompozičním školením a jeho tvorbu ovlivnil jazz. V jeho skladbách se tak prolínají vlivy argentinského folkloru, jazzu a klasické hudby. Byl však také jedním z nejslavnějších hráčů na bandoneon. Zatímco tradiční způsob hry na bandoneon je vsedě, s nástrojem na kolenou, Piazzolla přišel s novým způsobem hry, vstoje s jednou nohou na židli. Zejména díky němu se tango přesunulo z kaváren do koncertních síní. Na večeru s názvem Tango Soirée vystoupí renomovaní tanečníci Zuzana a Jiří Pokorní a Trio Accordo.
Trio Accordo (Pavel Hůla – housle, Petr Paulů – kytara, Ladislav Horák – akordeon)
Interpreti spolupracují v triu od roku 2007, kdy je spojila společná práce na díle Václava Trojana. Velký ohlas vzbudilo jejich vystoupení v Sukově síni pražského Rudolfina k Trojanovu životnímu jubileu, po němž je kritika označila jako Nové Trojanovo trio. V současné době jsou zváni na mnohá česká i zahraniční pódia (např. mezinárodní festival ve slovenském Popradu, italský festival Dolomiti, mezinárodní festival v Drážďanech ad.) a natočili CD s názvem Století Václava Trojana.
Video ukázky naleznete zde:
Žádné komentáře:
Okomentovat