Dne 21. července se zahájení komorní řady koncertů v Maškarním sále ujal náš přední kytarista Pavel Steidl a potvrdil, že patří ke světové špičce svého oboru nejen u nás, ale i v širším světovém měřítku. Svou mistrnou technikou a intenzívním výrazem si posluchačstvo v sále zcela podmanil a dočkal se ovací vstoje. Koncert zahájila Steidlova vlastní aranže vycházející z děl starých českých loutnistů, jakými byli Jan Antonín Losy, Filip Hyacint Lobkovic, Červenka nebo Jan Adam z Quastenbergu, v níž Steidl coby autor i kytarista v jedné osobě evokoval dokonalý obrázek uhlazeného hudebního dýchánku aristokratické společnosti z přelomu 17. a 18. století. Steidl zaujal jemně utvářeným, měkkým tónem, dokonale zvládnutými rychlými běhy, vláčným, nekonečným legatem, delikátními pianissimi i šíří a mnohovrstevnatostí hudebního proudu, který byl schopen ze svého nástroje vyloudit. V následujícím španělském programu nejprve zazněl výběr z Menuetů Ferdinanda Sora, v nichž Steidl, hrající na nástroj Francisca Simplicia z roku 1926 pocházející taktéž ze Sorovy rodné Barcelony, mistrně podtrhl kontrastní rozhovor jednotlivých hudebních hlasů. První polovinu programu uzavřela sorovsky laděná Druhá polonéze Napoléona Costa a publikum zcela konsternovala hloubka Steidlova výrazu a široká paleta emocí, kterou i díky bohatému mimickému doprovodu, dokázal v neobyčejné srozumitelnosti předat svým posluchačům.
Po pauze zazněla dvě díla koncipovaná jako pocty dvěma zcela odlišným hudebním osobnostem. Nejprve jsme si připomněli italského hudebního skladatele Luigiho Boccheriniho v kytarové sonátě Maria Castelnuova-Tedesca nazvané Pocta Boccherinimu. Tuto čtyřvětou skladbu, kterou Tedesco zkomponoval na základě inspirace význačným kytaristou své doby Andrésem Segoviou, uvedlo oduševnělé Allegro, které vystřídalo zasněně zpěvné Andantino, tanečním krokem třetí věty se pak Steidl bravurně přenesl k závěrečnému energickému, širokodechému vivu. Závěrečnou položkou programu byla pocta jednomu z nejvýznamnějších a nejvlivnějších kytaristů v historii rockové hudby, Jimimu Hendrixovi, kterou zkomponoval Steidlův přítel vynikající kytarista a skladatel Carlo Domeniconi. Steidl tímto finálovým odlehčením ukázal, že možnosti kytary jsou pod jeho prsty opravdu neomezené a že i na klasickou kytaru se dá zahrát hudba rocková. Pavel Steidl okouzlil svou řemeslnou dokonalostí, brilantní virtuozitou, neobyčejným citem pro dynamiku a kultivovaností tónu. Koncentrované, stále aplaudující publikum dokázal Steidl vskutku strhnout svou upřímnou emotivností a jasnou srozumitelností hudebního výrazu. Nadšené publikum si svým potleskem vyžádalo ještě přídavek, Paganiniho Menuet a Waltz.
Po pauze zazněla dvě díla koncipovaná jako pocty dvěma zcela odlišným hudebním osobnostem. Nejprve jsme si připomněli italského hudebního skladatele Luigiho Boccheriniho v kytarové sonátě Maria Castelnuova-Tedesca nazvané Pocta Boccherinimu. Tuto čtyřvětou skladbu, kterou Tedesco zkomponoval na základě inspirace význačným kytaristou své doby Andrésem Segoviou, uvedlo oduševnělé Allegro, které vystřídalo zasněně zpěvné Andantino, tanečním krokem třetí věty se pak Steidl bravurně přenesl k závěrečnému energickému, širokodechému vivu. Závěrečnou položkou programu byla pocta jednomu z nejvýznamnějších a nejvlivnějších kytaristů v historii rockové hudby, Jimimu Hendrixovi, kterou zkomponoval Steidlův přítel vynikající kytarista a skladatel Carlo Domeniconi. Steidl tímto finálovým odlehčením ukázal, že možnosti kytary jsou pod jeho prsty opravdu neomezené a že i na klasickou kytaru se dá zahrát hudba rocková. Pavel Steidl okouzlil svou řemeslnou dokonalostí, brilantní virtuozitou, neobyčejným citem pro dynamiku a kultivovaností tónu. Koncentrované, stále aplaudující publikum dokázal Steidl vskutku strhnout svou upřímnou emotivností a jasnou srozumitelností hudebního výrazu. Nadšené publikum si svým potleskem vyžádalo ještě přídavek, Paganiniho Menuet a Waltz.
Rozhovor s Pavlem Steidlem najdete ZDE.
Žádné komentáře:
Okomentovat