Hoffmannovy povídky (Les Contes d´Hoffmann) jsou fantastickou operou o pěti jednáních francouzského skladatele Jacquesa Offenbacha (1819-1880). Jedná se o vzrušující operu o třech velkých charakterech, která sám Domingo připodobňuje Hoffmannovi, Beethovenovi a Goyovi, třem géniům, kteří se ocitají v určité problematické životní fázi. Lehkost i dramatičnost a především komplexnost, kterou tato opera přináší je zcela výjimečná v celé světové operní tvorbě, naivita Olympie kontrastuje s romantickou tragičností Antonie a životní dospělostí až cynismem Giuletty. Poslechněte si však slova samotného Plácida Dominga:
V námětu i hudebním zpracování sice Offenbach neopustil zcela komediální žánr, rozsáhlé a mistrovsky vypracované lyrické a dramatické pasáže však toto dílo jednoznačně ukotvují v žánru francouzské lyrické opery 19. století a staví je do stylové blízkosti oper Georgese Bizeta, Charlesa Gounoda a Camilla Saint-Saënsa. Světová premiéra Hoffmannových povídek se konala 10. února 1881 v divadle Opéra-Comique v Paříži, čtyři měsíce po Offenbachově smrti. Opera zůstala nedokončena a jejím dopracováním byl pověřen hudební skladatel Ernest Guiraud. Dílo ještě před premiérou doznalo dosti zásadních změn. Úpravy různého charakteru pokračovaly i poté, a tak Hoffmannovy povídky vlastně nikdy nezískaly konečný tvar a v některých zpracováních se značně odkláněly od původní Offenbachovy koncepce. Teprve pozdní nálezy jeho autografů a vyřazených částí Guiraudovy instrumentace v 70.-90. letech 20. století umožnily rekonstruovat tuto operu v podobě velmi blízké autorovu původnímu záměru.
Bezprostřední inspirací Offenbachovy opery se stalo původně činoherní drama Julesa Barbiera a Michela Carrého Hoffmannovy povídky (někdy bývá také uváděn název Fantastické Hoffmannovy povídky, Les Contes fantastiques d´Hoffmann), které bylo úspěšně uvedeno v pařížském divadle Odéon v roce 1851. Autoři hry originálně zpracovávají a dramatizují motivy ze života a díla německého právníka, skladatele, spisovatele a kreslíře Ernsta Theodora Amadea Hoffmanna (1776-1822). Z jeho próz vybírají tři povídky, které vzájemně propojují postavou samotného Hoffmanna, vystupujícího jako jejich protagonista. Barbier s Carrém se poměrně volně inspirují povídkami Pískoun (Der Sandmann), Rada Krespel (Rat Krespel) a Příběh o ztraceném zrcadlovém obraze (Die Geschichte vom verlornen Spiegelbilde). Rámcující děj (prolog a epilog hry), v němž vystupuje opět samotný Hoffmann, zamilovaný do zpěvačky Stelly, bavící svými vyprávěními hospodskou společnost a unikající do svých podivných fantazií, je inspirován prózami E.T.A. Hoffmanna Don Juan a Společnost ve sklepě (Die Gesellschaft im Keller), částečně také Zlatý hrnec (Der goldne Topf) a Zachýsek, zvaný Rumělka (Klein Zach, genannt Zinnober).
Bezprostřední inspirací Offenbachovy opery se stalo původně činoherní drama Julesa Barbiera a Michela Carrého Hoffmannovy povídky (někdy bývá také uváděn název Fantastické Hoffmannovy povídky, Les Contes fantastiques d´Hoffmann), které bylo úspěšně uvedeno v pařížském divadle Odéon v roce 1851. Autoři hry originálně zpracovávají a dramatizují motivy ze života a díla německého právníka, skladatele, spisovatele a kreslíře Ernsta Theodora Amadea Hoffmanna (1776-1822). Z jeho próz vybírají tři povídky, které vzájemně propojují postavou samotného Hoffmanna, vystupujícího jako jejich protagonista. Barbier s Carrém se poměrně volně inspirují povídkami Pískoun (Der Sandmann), Rada Krespel (Rat Krespel) a Příběh o ztraceném zrcadlovém obraze (Die Geschichte vom verlornen Spiegelbilde). Rámcující děj (prolog a epilog hry), v němž vystupuje opět samotný Hoffmann, zamilovaný do zpěvačky Stelly, bavící svými vyprávěními hospodskou společnost a unikající do svých podivných fantazií, je inspirován prózami E.T.A. Hoffmanna Don Juan a Společnost ve sklepě (Die Gesellschaft im Keller), částečně také Zlatý hrnec (Der goldne Topf) a Zachýsek, zvaný Rumělka (Klein Zach, genannt Zinnober).
Hoffmann tedy v opeře vystupuje jako bohémský vypravěč fantaskních příběhů, jejichž hlavní postavou je on sám. Ve své cestě za „věčným ženstvím, které nás povznáší“ (Goethe) stále znovu troskotá a stává se obětí sebeklamu, nerozhodnosti či naopak přílišné horlivosti. Anebo obětí ďábelských úkladů? Tak jako v povídkách skutečného E. T. A. Hoffmanna, njsou i v opeře Hoffmannova vyprávění „pouhými výmysly“, které však ve svých tragikomických důsledcích dávají pocítit, co se děje, je-li síla lidské obraznosti mocnější než pud sebezáchovy...Plácido Domingo v roli Hoffmanna debutoval v roce 1965 v Mexico City, nejraději však vzpomíná na Schlesingerovu inscenaci z Královské opery v Covent Garden z roku 1980, kde se vedle Dominga představili v roli Olympie Luciana Serra, v roli Giulietty Agnes Baltsa a jako Antonia Ileana Cotrubas. Představení řídil Georges Prêtre. Podívejme se na několik ukázek z této legendární inscenace:
Žádné komentáře:
Okomentovat