Mischa Maisky se vrací na MHF Český Krumlov

Minulý týden jsme odhalili kompletní program 20. ročníku, na kterém se kromě třech tenorů představí dvacet dalších hvězd, a v průběhu nadcházejících týdnů si jednotlivé koncerty představíme podrobněji. Dnes začněme s druhým koncertem letošní festivalové koncertní řady, kterým bude vystoupení legendárního violoncellisty Mischy Maiského dne 16. července od 20 hod. v Zámecké jízdárně v Českém Krumlově. Maisky se do Českého Krumlova vrací po šesti letech, kdy debutoval na slavnostním zahájení festivalu. V letošním roce do Krumlova přiveze i svoji dceru, klavíristku Lily a společně s korejskou houslistkou Sang-Hee Cheong toto trio sólistů doprovodí Symfonický orchestr Českého rozhlasu řízený Danielem Raiskinem. Na programu koncertu zazní Beethovenova předehra Coriolan a Trojkoncert C dur a dále Brahmsova Akademická festivalová předehra a Koncert pro housle, violoncello a orchestr A dur.

Mischa Maisky se narodil v Lotyšsku, studoval v Rusku a po repatriaci do Izraele byl entuziasticky přijat v Londýně, Paříži, Berlíně, Vídni, New Yorku, Tokiu a dalších hudebních centrech po celém světě. Maisky sám sebe pokládá za světoobčana: „Hraji na italské cello s francouzským a německým smyčcem, rakouskými a německými strunami, má dcera se narodila v Paříži, starší syn v Bruselu a mladší v Itálii, jezdím v japonském autě, nosím švýcarské hodinky a indiánský náhrdelník. Doma se cítím všude, kde lidé dokážou ocenit a užít si klasickou hudbu.“ Jako exkluzivní umělec společnosti Deutsche Grammophon Mischa Maisky v průběhu 25 let nahrál na 30 nahrávek s takovými tělesy, jako je Vídeňská a Berlínská filharmonie, Londýnský symfonický orchestr, Izraelská filharmonie, Pařížský orchestr, Evropský komorní orchestr Orpheus a další. Jedním z nejvýznamnějších mezníků jeho kariéry se stal rok 2000, kdy Maisky se svým bachovským turné vystoupil na 100 koncertech. Jako projev svého hlubokého obdivu k dílu tohoto skladatele Maisky třikrát nahrál i jeho sólové suity. Maiského nahrávky se těší celosvětovému kritickému ohlasu a na svém kontě má Maisky nominace na prestižní ceny Nahrávací akademie v Tokiu, německé Echo, francouzské Grand Prix du Disque a Diapason d’Or či známé Grammy. Tento prvotřídní světový umělec je pravidelným hostem předních mezinárodních festivalů a spolupracoval s takovými dirigenty, jako Leonard Bernstein, Carlo Maria Giulini, Zubin Mehta, Riccardo Muti, Lorin Maazel, James Levine, Vladimir Ashkenazy, Giuseppe Sinopoli nebo Daniel Barenboim. Uměleckými partnery Maiskému byli například Martha Argerich, Radu Lupu, Nelson Freire, Peter Serkin, Gidon Kremer, Yuri Bashmet, Vadim Repin, Maxim Vengerov, Julian Rachlin nebo Janine Jansen.

Mischa Maisky je jediným violoncellistou na světě, který studoval současně u legendárních umělců Mstislava Rostropoviče a Gregora Piatigorského. Rostropovič Maiského kdysi nazval nejvýznačnějším z talentů mladší generace cellistů, v jehož hře se jedinečně snoubí poezie a vytříbená jemnost s velkým temperamentem a brilantní technikou“.

A jak Maisky na Rostropoviče sám vzpomíná?

Rostropovič mi dal více, než jen peníze, byl něco jako můj druhý otec. Můj otec zemřel velmi záhy, v podstatě dva dny poté, co mu byla diagnostikována rakovina. Nechodil k lékaři, takže nikdo nevěděl, jak nemocný byl, a pak už bylo pozdě. Byl jsem v šoku, když jsem se vrátil z pohřbu do Petrohradu, abych se připravoval na Všesovětskou soutěž v roce 1966, která měla proběhnout za tři týdny. Moje srdce nebylo na pravém místě a vůbec jsem se na hraní necítil. Rostropovič tehdy vedl mistrovské kurzy, když jsem se k němu přihlásil. Rostropovič věděl, že jsem vyhrál celoruskou soutěž, a také se doslechl, že mi zemřel otec. Poslal tehdy někoho pro lahev vodky a všechny žáky propustil. Strávil tehdy se mnou hodinu pitím vodky a vyprávěním o svém životě, o tom, že jeho otec zemřel, když mu bylo 13 let a že já bych na té soutěži měl hrát na počest svého otce. Inspiroval mě a nakonec jsem se rozhodl se té soutěže účastnit. Získal jsem třetí cenu.

Po soutěži mi Rostropovič pomohl finančně, neboť jsem žil v obtížných podmínkách na internátě s dalšími 22 chlapci v jedné místnosti bez sprch. Snažil jsem se protestovat proti jeho štědrosti, ale on řekl: „Ne, to je od Tvého otce.“ a měl na mysli sebe. Studoval jsem s ním a byli jsme si velmi blízcí, bližší než ve vztahu student-učitel. Cítil jsem, jako kdyby mi opravdu byl druhým otcem a ještě před několika lety mi potvrdil, že jsem pro něj vždy byl a budu synem.

Možná mě pod svá křídla vzal i proto, že se mu nepodařilo splnit si vlastní sen mít syna, měl dvě dcery. Podle něj byl jeho otec velmi nadaným cellistou, dirigentem a skladatelem a Rostropovič si přál mít syna, který by hrál na cello a pokračoval v jeho tradici. Velmi jej rozzlobilo, když spatřil moje děti a syna, který hraje na housle a ne na cello. Argumentoval jsem rodinným triem, kdy já hraji na cello, dcera na klavír a syn na housle, ale to mu nestačilo. Myslím, že nyní by byl spokojen, když můj nejmladší syn má ve dvou a půl letech vlastní violoncello a už se pokouší hrát. 

Zajímavé je i srovnání stylu Rospotropoviče a Piatigorského…

Ačkoli byli oba velmi odlišní lidé, bylo cosi podobného v jejich stylu výuky. Byly věci, které mi řekl Piatigorsky, ale už předtím jsem je slyšel od Rostropoviče. Používali stejných výrazů v určitých chvílích. Nevím, jak to mohlo být možné. Dobře se znali a Rostropovič obýval Piatigorského dům, když cestoval na západ. Samozřejmě, že Rostropovič nepotřeboval Piatigorského čtyřměsíční mistrovské kurzy, aby si určité věci uvědomil. Oba vzácně předehrávali na cello a oba věřili, že jakkoli je cello důležité, je to pouze nástroj pro zprostředkování hudebního sdělení, pro komunikaci. Dnes řada mladých hudebníků staví instrument nad hudbu, kterou hrají. Věří, že aby uspěli, musí hrát hlasitěji, rychleji a čistěji než kdokoli jiný. Úskalím tohoto přístupu je, že hudba stává druhotnou a koncert je o tom, jak kdo dobře hraje na svůj nástroj a ne o hudbě. Jak Piatigorsky, tak Rostropovič pomáhali svým studentům rozvíjet představivost. Oba pomáhali studentům pochopit, co chtěl skladatel svým dílem vyjádřit, jak je osobně hudba oslovovala a jaké byly jejich hudební cíle. Jakmile osvětlili hudební vizi, pak měl každý student volnost v nalezení vlastní cesty k dosažení daného cíle. Existuje mnoho cest k dosažení a je jedno, kterou si studenti vyberou za svou.

Když jdete do dobré restaurace, nejdete se podívat do kuchyně, abyste věděli, co se podává. Důležité je co servírujete na stůl. Staráte se o to, jak vám jídlo chutní, jak vypadá a ne jak bylo připraveno. To samé platí i o hudbě. Důležitá je výsledek a ne jak ho bylo dosaženo. Ani Piatigorsky, ani Rostropovič se nesnažili vytvářet ze svých žáků své kopie. Když jsem se umístil v Čajkovského soutěži, jeden z porotců mě v tisku nazval „budoucím Rostropovičem“. To byl pro mě tehdy ten nejlepší kompliment a moji manažeři tento výrok používali pro moji publicitu, když jsem přišel na západ. Nikdy mě to však nijak nevzušovalo, protože jsem ikdy nechtěl být druhým Rostropovičem, pokud by to bylo možné. A totéž platí i o Piatigorském. Oba byli jedinečné individuality, tak jako jsme všichni a já je nechci kopírovat ani se o to pokoušet. Chci být „prvním Maiským“. Naštěstí tentýž cíl mi PIatigorsky i Rostropovič sami vytýčili. Oba byli skvělí v podpoře tvořivého rozvoje svých studentů.

Mám dojem, že přístup obou byl opravdu unikátní. Řada učitelů svým žákům diktuje prstoklady, jednotlivé pohyby a pracuje neúprosně na technickém mistrovství. Rostropovič ani Piatigorsky nikdy neprobírali tyto věci. Rostropovič vždycky seděl u klavíru a přehrál jakoukoli část, kterou bylo třeba, ať už part klavíru, cella či orchestru a vykreslil tak mentální obraz toho, oč v hudbě konkrétně šlo. Vzpomínám si na tucet lekcí věnovaných Debussyho sonátě, například a každá hodina byla naprosto unikátní. Bylo báječné, jak dokázal najít tolik různých způsobů, jak diskutovat jedno dílo. Každá hodina s Rostropovičem byla fascinující a neuvěřitelně inspirující. Čtyři měsíce s Piatigorským zahrnovali možná více osobního času, než když jsem čtyři roky studoval u Rostropoviče. Rostropovič byl často na turné, takže někdy byl i řadu měsíců pryč, ale když se vrátil, byl jak tornádo a zářil s takovou intenzitou a energií, že nás inspiroval zase do té doby, než znovu přijel. Čas strávený s Piatigorským byl odlišný, což bylo dáno tím, že byl na konci kariéry a již tolik nevystupoval. Jsem šťastný, že jsem měl velmi specifický vztah k Rostropovičovi i Piatigorskému. Rostropovič se stal mým otcem v prvním životě, Piatigorsky v druhém. 

Poslechněte si zajímavé audio ukázky Maiského:

Brahmsův dvojkoncert v podání Mischy Maiského a Gidona Kremera., řídí Leonard Bernstein.
http://www.youtube.com/watch?v=5By3BjFRRW8

Slavná Vokalíza Sergeje Rachmaninova v podání violoncellisty Mischy Maiského a klavíristy Pavla Gililova.
http://www.youtube.com/watch?v=QUcjIoEBK5s

Sonata pro violoncello a klavír Clauda Debussyho v podání violoncellisty Mischy Maiského a klavíristky Marthy Argerich.
http://www.youtube.com/watch?v=C3Cm5zS-7os