V letošním roce se v řadě velkých symfonických koncertů představí opět náš přední houslista Václav Hudeček, tentokráte především v roli oslavence, kterému hudebně popřeje celá řada českých umělců, jako Josef Špaček, Jan Mráček, Petr Matěják, Petr Nouzovský, Alžběta Vlčková-Michalová a další. Perličkou programu bude vystoupení zástupce nejmladší generace ruského houslového fenoménu jménem Oistrach - Valerije Oistracha.
Když Václav Hudeček ve věku patnácti let dne 12. listopadu 1967 vystoupil na koncertu v Londýně s Royal Philharmonic Orchestra, všiml si jej legendární David Oistrach, předpověděl mu velkou budoucnost a nabídl mu pedagogickou pomoc. Od roku 1970 až do Oistrachovy smrti v roce 1974 byl Hudeček žákem tohoto velkého Mistra a dodnes si cení kvalit ruské houslové školy reprezentované mimo jiné i pokračovateli slavného rodu Oistrachů. Pojďme si dnes tuto slavnou ruskou uměleckou rodinu blíže představit.
„Ať vzpomínám sebevíc, nevybavuji si své dětství bez houslí. Když mi bylo tři a půl roku, přinesl domů otec housličky, se kterými jsem si rád hrál na pouličního muzikanta. Nikdo neměl tušení, jak jsem záviděl všem houslistům, trumpetistům, harmonikářům a dokonce i flašinetářům, kteří se často na oděských dvorech producírovali. Byl jsem jejich stálým a asi i nejpozornějším posluchačem. Občas jsem se s housličkami postavil uprostřed dvora a před sebe položil nějaké noty. Ničemu jsem v nich nerozuměl, ale předstíral jsem, že z nich hraju. Obklopen dětmi jsem pečlivě šmidlal. Zvuky vylouděné z kanárkově žlutého nástroje mi připadaly božské. Bylo to tak úchvatné, že když jsem nakonec dostal v pěti letech ‚opravdové‘ osminky a začal se na housle skutečně učit, byl jsem cvičením zcela pohlcen...,“ tak vzpomínal na své hudební začátky jeden z největších houslistů 20. století David Fjodorovič Oistrach a takto je v článku Život génia představil v roce 2008 na stránkách Harmonie Pravoslav Kohout, citujeme:
Roku 1908 byla Oděsa jedním z nejvyspělejších kulturních center carského Ruska. Jako hlavní černomořský přístav impéria měla výrazně kosmopolitní a evropský charakter. Ve městě působila spousta kočovných pouličních kapel různé provenience a žánrů. Zdejší kulturní život byl významně ovlivněn dlouhodobým působením vynikajících českých hudebníků, jako byli třeba Ladislav Zelenka, Jaroslav Kocian, František Stupka, a řadou dalších nám dnes již často nepříliš známých, tehdy však velmi proslulých jmen. Čeští houslisté měli vůbec v Rusku tu nejvyšší reputaci a respekt – Oistrach později vyprávěl, jakou trému měl před prvním vystoupením v Praze – domníval se, že je stále Mekkou vrcholného houslového mistrovství, což už v té době nebyla pravda.
Středem oděského hudebního a kulturního dění bylo městské operní divadlo, jedno z prvních v Rusku (založeno roku 1809). V jeho zdech pravidelně hostovali vynikající evropští pěvci a interpreti. Kromě hraní si na pouličního šumaře, Oistrachovy první opravdové silné hudební zážitky se vážou na zdejší operu. Isabella Stěpanovna Kolker, matka malého Davida, byla členkou operního sboru. Od svých čtyř let s ní malý David téměř denně pobýval v divadle, kde si našel své oblíbené místo v orchestřišti u dirigentského pultu – stál na židli a pozorně sledoval všemocnou taktovku. „Pocit znějícího zázraku nikdy nezmizí z mé paměti. Lituji děti, zvyklé odmala všemožným zvukům, že napoprvé neslyší právě symfonický orchestr...“ Nicméně, při poslechu Wagnerovy Valkýry budoucí virtuos nevydržel, usnul a hlasitě se zřítil do orchestru, předjímaje tak bezděky mikrospánky hudebních kritiků. Zvláštní stálý malý posluchač však značně zaujal vynikajícího houslového pedagoga Pjotra Solomonoviče Stoljarského, orchestrálního konzultanta. Jako přítel rodiny měl možnost pozorovat chlapce i doma. Výjimečná obratnost prstů, přesný sluch, rytmický cit a hudební paměť pětiletého Davida ho zaujaly natolik, že jej nazval rozeným houslistou a nabídl mu výuku. Od této chvíle tedy počíná Oistrachova dlouhá, ale zdaleka ne jednoduchá profesionální cesta ke světovému jménu.
Oděsa byla proslulá svými houslovými školami – již v roce 1848 zde byly Leopoldem Goldem založeny „Houslové třídy“, na housle se vyučovalo i v takzvaném Richelieuově lyceu. Hra na housle byla rozšířeným a oblíbeným koníčkem a zábavou ve všech vrstvách – motiv houslí figuruje i na tehdejších Chagallových plátnech. Z Oděsy pocházejí nejen houslisté jako Mischa Elman či Nathan Milstein, ale i klavíristé Emil Gilels, Svjatoslav Richtěr a další hudebníci. Stoljarskij vedl velmi úspěšnou soukromou hudební školu, položertem nazývanou „líheň talentů“. Tento geniální pedagog mimo jiné používal i takové metody výuky dětí, jaké dnes uplatňuje například škola Šiniči Suzukiho či „Škola hrou“, a stavbu technického aparátu důsledně podkládal rozvíjením hudební fantazie a výrazové představy dítěte. Zvláště v počátku hráli žáci především daleko více v souborech než sólově, kladl se též důraz na hru z listu. Technika pravé ruky, smyčcová, byla svým způsobem nadřazena a důležitější, než bezesporu velmi náročná prstová technika ruky levé. Tento princip pak Oistrach dodržoval i ve své pozdější pedagogické práci, jako ostatně celá ruská škola.
I když se Oistrachův talent projevil velmi záhy, jeho umělecká dráha se v ničem nepodobala kariéře zázračného dítěte. Byť již v roce 1914 jako nejmladší zahájil školní koncert Danclovými Variacemi (mimochodem, vystoupení uzavíral nejstarší žák Nathan Milstein), dlouhá léta byl i z pohledu svého učitele především pouhým řadovým členem školních souborů – duet, trií, kvartet, často musel hrát i na velkou violu a „luštit klíč“. Hrál i ve školním orchestru, který často veřejně vystupoval. Všichni žáci si tak hned zvykali na neustálý kontakt s publikem. Až značně později byl žák David uznán konečně i jako plnoprávný sólista. Toto vše jej však velmi bavilo a jak později říkal, probudilo v něm trvalý hluboký vztah ke komorní hře a chápání skladby jako celku, což stejně jako zvládnutou violu zúročil v pozdějších dobách sólové hvězdy. V Oistrachově uměleckém životopise je možná hlavní či příkladné především to, jak trpělivou a cílevědomou prací postupně dosahoval nejvyšších cílů a vrcholů interpretačního mistrovství. Mimochodem, do jisté míry lze určitou podobnost v našich podmínkách vidět i v kariéře a preferencích Josefa Suka.
Během světové války hrozil konec pravidelného studia. Otec byl odvelen a bez jeho příjmu byla rodina ve velké nouzi. Stoljarskij však žáka neopustil a přes všechny strázně mu pomáhal dále se zdokonalovat. Od roku 1923, po bolševické revoluci, tak mohl pokračovat ve studiu v oděském Hudebně dramatickém institutu, opět ve Stoljarského třídě. Vyspělý ruský svět interpretačního umění a pedagogiky měl na rozdíl od jiných oblastí obrovské štěstí: někteří chytří a vzdělaní diktátoři proletariátu, jako byli komisař kultury Lunačarskij a další, nedopustili jeho destrukci. Naopak jej velkoryse podpořili a rozvinuli, tušíce správně, že se jeho výsledky budou moci chlubit jako ukázkovými plody své ideologické doktríny, stejně jako že mnozí pak spíše vymění staré ikony a slova poddanského rituálu za novější, pokud bude zachována kontinuita jejich umělecké či pedagogické činnosti. Díky tomu systém hudební pedagogiky, podobně jako baletní, přežil a rozvíjel se navzdory všem duchovním a fyzickým gulagům. V této oblasti pak nacházeli azyl a relativní tvůrčí klid i osobnosti, které by za jiných podmínek byly režimem semlety. Je příznačnou a dosud málo analyzovanou skutečností ruské kultury, že proslulá ruská houslová škola stojí téměř výlučně na práci a talentech jedinců židovské komunity. Tento fenomen pak prostřednictvím porevoluční emigrace přesáhl i do Spojených států, a stal se jakousi páteří moderní světové houslové školy.
Oistrach velmi rád hrál ve studentském symfonickém orchestru, kde se stal dokonce koncertním mistrem viol. Během čtyřletého studia se však už začal prosazovat i svými samostatnými houslovými recitály. Stoljarskij již vnímal svého žáka jako zcela připraveného sólistu – virtuosa, a uspořádal patnáctiletému Davidovi první veřejné koncerty. Pod vlivem hry a skladby programů světových houslových es, která navštěvovala od dvacátých let sovětské Rusko, se v té době nutil k odosobněné „objektivní“ hře notového zápisu, a v duchu tehdejší módy sestavoval koncertní programy převážně z virtuózních miniatur a transkripcí. Zajímavé bylo, že ač skvěle technicky vybaven, osobně dával již tehdy přednost složitým světům hudebního ducha před efektními virtuózními „prskavkami“. V této době se též značně zajímal o soudobou hudební tvorbu včetně Prokofjevovy. Jeho hudební jazyk jej uhranul natolik, že nehledě na konzervativní a kritické názory okolí, zvolil si ke svému absolventskému vystoupení jeho 1. houslový koncert (1926). Ten absolventský program byl vůbec zvláštní a pro Oistrachovu osobnost příznačný: Prokofjev, Tartiniho Ďáblův trylek, Rubinsteinova Violová sonáta...
Po absolutoriu již dále nikde ve studiu nepokračoval. Zdokonaloval se samostatně, budoval si repertoár. Často hrál v komorních souborech – vzpomínal s úsměvem na jedno provedení Borodinova kvarteta, kde spolu s ním jako violistou hrál na violoncello houslista Nathan Milstein!
Jeho rostoucí reputace způsobila, že byl pozván do Kyjeva provést pod vedením autora Glazunovův Houslový koncert. Nicméně, přes občasná brilantní sólová vystoupení, hlavní náplní jeho činnosti byla pozice koncertního mistra oděského symfonického orchestru a neustálá práce v uměleckém sebezdokonalování. Toto období skončilo pozváním od šéfa Leningradské filharmonie, jenž Oistracha uslyšel a pozval k provedení Čajkovského koncertu. Ač hrál ještě stále na řadové housle, „fabriku“, úspěch byl značný a zvěsti o mladém houslistovi se počaly Rusí šířit.
Dvacetiletý Oistrach se přestěhoval do Moskvy. Zde měl dvě nabídky: na koncertního mistra Velkého divadla, a na další studium na Moskevské konzervatoři. Oistrach však měl svou představu. Práce v divadle mu již přišla příliš všední, a žákem také už nechtěl být. Byl si již sebou jist a chtěl se věnovat své činnosti s minimem podřízenosti poutům dalších povinností. Z možných příležitostí si proto vybral úspěšné zájezdy koncertní skupiny známé primabaleriny, kde působil jako sólista. Jeho následný pokus o šňůru vlastních samostatných koncertů však nevyšel – kvůli špatné organizaci se neprodal jediný lístek, a vše bylo zrušeno.
Velkou satisfakcí proto bylo jeho jednoznačné vítězství na Ukrajinské houslové soutěži roku 1930, po kterém byl zařazen státním jednatelstvím do koncertní skupiny spolu s Poljakinem, Perlmanem, Komitasovci a dalšími. Aktivně se účastnil moskevského hudebního dění, seznámil se a spřátelil s vynikajícími profesory konzervatoře Jampolským, Cejtlinem, Mostrasem. Navštěvoval je, diskutoval s nimi a sledoval jejich práci se žáky. V témže roce se oženil s klavíristkou Tamarou Rotarevou. Rok poté se narodil syn Igor – později i jeho úspěšný žák a koncertní partner.
Repertoár „virtuózních miniatur“ Oistracha definitivně omrzel, a v roce 1933 provedením tří koncertů s orchestrem na jednom večeru (Mozart, Mendelssohn, Čajkovskij) zahájil impozantní řadu představující velké koncertní formy. Tehdy se svěřil kolegyni: „Víte, v poslední době lituji, že jsem houslista. Najednou mám pocit, že v samotných houslích je málo hudby. Zamiloval jsem si zvuk orchestru. Tam slyším hudbu opravdově, skutečnou, mohutnou, s bohatstvím barev, se všemi postupy, vzájemnostmi, srážkami zvuků ... Housle mi najednou přijdou chudé. Zřejmě jsem spíš víc muzikant než houslista.“ A dodal tiše rozpačitě: „Mým snem je být dirigentem ... víte, to je teprve hudba v plné síle.“ Bývalí dobří instrumentalisté – dirigenti jako Neumann či Bělohlávek by mu jistě porozuměli. Tento sen se Oistrachovi nakonec splnil, a dokonce se stal osudovým...
I když Oistrachova mezinárodní koncertní kariéra počala vlastně až po druhé světové válce přehodnocením sovětské politiky zahraniční propagandy, kulturnímu publiku všech zemí bylo jeho jméno i umění poměrně známo již dříve. Jednak SSSR občas prodával kvalitní nahrávky svých umělců velkým západním gramofonovým firmám, jednak obesílal významné mezinárodní soutěže svými špičkovými mladými hudebníky. Samozřejmě, ne všichni talentovaní dostali příležitost. Znám množství jmen sovětských umělců světové třídy, kteří, ač často doma velmi úspěšní, nikdy nemohli opustit hranice sovětského státu – z houslistů například Fichtengolc, Barinova, a mnoho dalších. Když to již možné bylo, byli už buď nemocní, či za zenitem. Oistrach měl v tomto ohledu veliké štěstí, a bezesporu si toho byl vědom. Snad i proto si zachoval neobyčejnou skromnost, laskavost duše a obětavost v nezištné pomoci svým žákům a kolegům. V rámci sovětských možností se Oistrachova kariéra rozvíjela slibně. Roku 1934 byl pozván vyučovat na prestižní Moskevské konzervatoři, kde posléze vychoval plejádu vynikajících žáků – Grač, Kagan, Kremer, Krysa, Klimov, syn Igor, Parchomenko, Pikajzen, Snitkovskij, Isakadze, Ter Merkerjan... Za jeho péči vděčí i řada zahraničních houslistů včetně našeho Hudečka.
V roce 1935 počala dlouhodobá spolupráce Oistracha s vynikajícím klavíristou Lvem Oborinem. Jejich společná provedení měla nadčasovou kvalitu, a například jejich nahrávka Beethovenových sonát je dosud pro mnohé nepřekonaným vzorem. V témže roce byla Oistrachovi udělena 1. cena na druhé Všesvazové soutěži (na první zvítězila Galina Barinova, předrevoluční žačka C. Thibauda, později též profesorka Moskevské konzervatoře, která se však až do roku 1966 nedostala za hranice), a za pár měsíců ve Varšavě 2. cenu Wieniawského soutěže (1. cenu obdržela Ginette Neveux). Korunou jeho úspěchů se stala 1. cena Ysaÿovy soutěže v Bruselu, kde všech pět prvních cen získala ruská houslová škola. Spolu s Poljakinem se Oistrach stal ve své zemi nejpopulárnějším houslistou – jejich způsob interpretace však rozdělil publikum na dvě skupiny – „akademickou“ a „novátorskou“.
Oistrach nyní hodně koncertoval, uváděl i nová díla, Mjaskovskij a Chačaturjan mu věnovali koncerty, Prokofjev sonátu – do světa se však již nedostal. Neblahou izolaci umocnila pak ještě válka. Oistrach byl podstatou univerzální humanista, ale též jako většina občanů Ruska i vlastenec, bez ohledu na stávající režim. Jako Žid jistě cítil k nacistům hluboký odpor. Nebyl odveden, ale hrál, podobně jako Menuhin na západní frontě, v polních podmínkách vojákům, obleženým Leningraďanům a dělníkům válečného průmyslu až do konce válečného běsnění.
Když se mu po válce konečně otevřela světová pódia, kdekoliv zazněly tóny jeho houslí, stával se okamžitě uctívanou a obdivovanou ikonou. Ač největší hudebníci světa měli za radost a čest s ním spolupracovat, ač celebrity se s ním rády zviditelňovaly, tak přesto si stále zachovával vzácnou skromnost a pokoru ve vztahu k ostatním. Splnil se mu i dávný sen – mohl dirigovat i ty nejskvělejší světové orchestry. Je však vhodné připomenout, že všichni sovětští umělci museli své značné zahraniční honoráře, s výjimkou takzvaných diet, odevzdávat státu. Doma jim mezitím běžel tabulkový plat. I toto však bylo vnímáno v kontextu běžné životní úrovně jako neobyčejné privilegium...
V roce 1963 poprvé a nečekaně zabušil osud na dveře: během koncertního turné v USA Oistracha srazil srdeční kolaps. Byť jej nakonec přežil, situace byla natolik vážná, že odborníci doporučili striktně omezit či úplně ukončit jak koncertní, tak pedagogickou činnost – minimálně na jednu sezonu. Byl začátek školního roku a všichni noví Oistrachovi žáci byli administrativou konzervatoře přeřazeni k jiným učitelům, stávající žáky pak dostali jeho asistenti. Sotva však Oistrach povstal z lůžka, odmítl se řídit radami lékařů. Prohlásil, že pokud by nemohl hrát a učit, ztratil by pro něj život cenu. Nijak se nešetřil a pracoval jako dříve, překonával únavu s obdivuhodnou vůlí a statečností.
Smrtící atak udeřil během koncertu v Amsterodamu, 24. října 1974. David Fjodorovič Oistrach ukončil svůj život, jak si i možná přál. Jako dirigent.
V pořadí již třetím zástupcem generace Oistrachů je houslista Valerij Oistrach, syn Igora Oistracha a vnuk Davida Oistracha, který svou přítomností ozdobí festivalové Hudečkovy narozeniny. Umělecké počátky Valerije jsou spjaté se společným vystupováním s otcem Igorem - houslistou a matkou, která je doprovázela na klavír, a první velký koncertní debut si Valerij odbyl již ve svých 14 letech. Oistrachovskou krev z Valerije záhy učinila úspěšného houslistu, který na sebe upozornil vybroušenou technikou, hedvábným tónem a fundovanou muzikalitou takřka po celém světě. Doposud vystoupil na prestižních pódiích nejen v Rusku, ale i USA, Kanadě, Austrálii, Velké Británii, Francii, Německu, Itálii, Španělsku, Švýcarsku, Rakousku či Japonsku společně s tělesy jako Moskevská a Petrohradská filharmonie, Berlínský symfonický orchestr, Londýnský symfonický orchestr, Skotský národní symfonický orchestr, Orchestr Svaté Cecílie v Římě, orchestr Lipského Gewandhausu apod. Valerij spolupracuje s dirigenty jako Kurt Mazur, Gennadij Rozdestvensky, Yuri Simonov, Vladimír Fedosejev apod. Značných úspěchů dosáhl rovněž na poli komorní hudby a s úspěchem se jako profesor Bruselské konzervatoře věnuje i pedagogické činnosti. Na svém kontě má řadu úspěchů z mezinárodních houslových soutěží a je uměleckým vedoucím Oistrakh Ensemble a komorního orchestru Oistrakh. Společně s Václavem Hudečkem v Českém Krumlově zahraje Bachovy houslové dvojkoncerty.
Gratulační koncert Pocta Václavu Hudečkovi se uskuteční v sobotu 21. července od 19:30 hod. v Zámecké jízdárně. Vstupenky jsou k zakoupení zde.
